na akrobata

Do lesa vyrážím tak, abych ve 20:30 seděl. Měsíček zrovna vychází nad stromy, když se pohodlně usazuji na svůj oblíbenej Prasátkovej posed. Pohled na rozházenou kulatinu mě sice trochu vyvede z konceptu, ale nechce se mi už měnit místo a nic vymýšlet, a tak si letos poprvé zouvám boty a chumlám se do poseďáku (noci už jsou chladné). Po delším období spíše aktivního lovu si vychutnávám pohodlíčko a s hlavou opřenou o větev (roste tam trochu blbě, ale nechávám ji, protože je přesně pod hlavu) spokojeně podřimuji. Ze spánku mě vytrhuje lámání a zvuk rudlu. Puška jde do ramene, bod svítí, dech se zrychluje. Ten okamžik, kdy prasata "nastupují na scénu", mě nikdy neomrzí. Bachně se ale něco nezdá, mrmlá a celý rudl drží v houštině na pravé straně. Pak slyším jak jde po vršku úvozu až na úroveň posedu. V jediném nekrytém místě zůstane stát a kouká nahoru. Na obličeji mám burku, takže mě asi nemůže rozeznat. Vítr mám dobrý, a tak volá rudl, aby šel za ní. Zjevuje se druhá bachyně a za ní selata. Všichni jdou celkem svižně přes to jediné měsícem osvícené místo. Přesně přes to místo, kde je sice hezky vidím, ale kam se nemůžu pořádně vytočit, neb je to hodně vpravo a hodně kolmo a zavazí mi ta moje spací větev. S bosýma nohama zapnutýma v posedovém vak se snažím nějak opřít, ale nejde to. Už slyším, že jde poslední kus a čekanou mám za ztracenou. Ze selátka se ale vyklube rebel. Neposlouchá bachyni, která neustále vrčí a místo aby šlo za ostatními za moje záda, přebíhá mi rovnou před posed. S mrštností kuny se vyvlékám z pod větve, s nohama stále v pytli si stoupám na horní příčku žebře a s hrudí opřenou o oporu pro zbraň dostávám selátko do optiky. BÁC! Sele zůstává v ohni a já nějakým zázrakem nepadám po hlavě dolů. Takový zážitek jsem od téhle čekané snad ani nečekal:-)