Tušiak

U rybníka se to s děckama jaksi protáhlo, takže když se doma loučím, je už sedm. Roztáčím tři válce svého lesního speciálu co to jde a svištím Brnem lesu vstříc. Cestou dumám nad místem lovu. Na mou oblíbenou Srnčí paseku se mi už zdá trochu pozdě, neb přístup je tam komplikovaný a touhle dobou už to hrozí zrazením. Už jsem skoro rozhodnutý pro Šikmej posed, když najednou dostanu, ako hovorí Bibik "tušiaka", a tak přece jen ženu svou stařenku k Srnčí pasece. Příchod se zdařil. Nic neodskočilo, nic nebekalo. Rychle píďalkuju po smrku nahoru a po zklidňovací dvacetiminutovce začínám vábit. Po třetí sloce slyším lupnutí a škvírou mezi větvemi vidím srnce. Vpravo slabý šesterák, vlevo vidlák. Odhaduji tak 5 let. Střílet se nedá. Srnec strouhá, hrabánkuje a večeří. Buřeň je na pasece skoro po prsa, takže na spolehlivý výstřel to není a srnec ne a ne vylézt na nějaké to volnější očko. Nakonec zalehává za skupinou boučků. Díky tomu mě sice opouští lovecká horečka, ale zase mi dělá starosti, že slunce už zapadlo a světla začíná ubývat. Lovit za každou cenu sice nemusím, ale zase se mi nechce sedět bůhví jak dlouho, jen abych ho svým odchodem nezradil. Nakonec se rozhoduju ještě jednou malinko zavábit. Písknu jedno fííía a srnec vstává. Rozhlédne se a tunelem v maliníku odchází. No prima, tak to se mi povedlo... Cestou naštěstí dostává chuť ještě na malé sousto "na dobrou noc" a jeho vášeň pro jedličky se mu stává osudnou... Když se k němu deru přes paseku, skrápím bojiště taktéž vlastní krví, neb maliník je sviňa. Doma rychle běžím se džbánkem pro točený než zavřou a takto posilněn srnce rovnou stahuju a ruším. Lehnout si jdu o půl druhé a před usnutím spřádám plány, jak teď budu týden chodit jen na hřivnáče a na lišky:-)