Po dosledu divočáka

Ten den ráno jsem vyrazil za tmy na rozhraní bylinkového pole a pšenice. Černá těmi místy zatahovala do blízké řepky v době, kdy jezdil traktor do statku pro siláž. Traktor už bublal s plnou fůrou od statku a já díky napětí z toho co bude přestával cítit kalhoty promočené ranní rosou. Všude klid, nikde ani štětina. Co to? Pomalu volím cestu bylinkami k cestě do statku. V tom registruji pohyb na okraji pšenice poblíž řepky. Léty osvědčené ZHčko jde z ramene a už mířím na jednoho z lončáků. Po ráně všechny kusy mizí v řepce, jen ten "můj" zaběhl do pšenice, kde ho nevidím. Rychle lámu zbraň, vyměnuji prázdnou nábojnici za plný patron a čekám. V tom z jiných míst pšenice vybíhá kus černé. Táhnu s ním mačkám a kus se láme v ohni. Tak buď mám štěstí a dva kusy, nebo jeden jistý druhý nejistý a nejlépe jeden kus dvakrát trefený ale jistý. Po nezbytné cigartece jdu k druhému kusu. Jeden vstřel vnucuje myšlenku, že to ráno bude o dvou kusech. U prvního jen kontroluji nástřel a jedu domů pro psy. Binka už nějaké zkušenosti s černou má, Sisi ještě jako rok a půl stará půjde jen na řemeni, aby si "čuchla" Holky od nástřelu berou stopu a obloukem se blížíme ke druhému kusu. Padá mi kámen ze srdce, holky si ještě kousnou do štětináče a já musím poctivě ohledat kus. Zprava i z leva na každé straně je víceméně v jednom místě vstřel i výstřel na nízké komoře. Takže jsem vlastně vystřelil ďouru do ďoury. Holky se procvičily a lončák tenkrát udělal radost kolegovi, který potřeboval zvěřinu na oslavu svých 60-tin o týden později.