Má pověst nebezpečného tvora
Evropa je dvakrát menší než USA, má však dvakrát vyšší hustotu obyvatel (Německo více než sedminásobně), přitom je však osídlena dvojnásobným počtem vlků. Z modelu koexistence vyplývá, že rychlý nárůst počtu konfliktů s lidmi je nevyhnutelný a bude pouze otázkou času, kdy k němu dojde. Dokonce ani udržení náležité úrovně potravinové základny těchto šelem, nebude zárukou bezpečnosti lidí… Je snad zapotřebí se něčeho obávat?
„Vlci představují pro člověka v zásadě nevelké nebezpečí, avšak pod podmínku, že oba druhy budou separovány. Nesnáze započnou až tehdy, když si vlci na přítomnost člověka zvyknou“ vysvětluje David Mech. Avšak vzhledem k jejich bezvýhradné ochraně, ke značným přírůstkům početnosti a rozsahu vlčí populace, se stále více vlci přibližují k lidským sídlům. Nelze vyloučit, že se časem, podobně jako kojoti, přizpůsobí životu na předměstí velkoměst. Je však zřejmé, že čím blíže lidí vlci žijí, tím více se spolu s nárůstem nebezpečí zmenšuje náklonnost k nim a společenská akceptace jejich přítomnosti.
Čím blíže lidských sídlišť vlci žijí, tím více se snižuje náklonnost k nim a společenská akceptace jejich přítomnosti.
„Přítomnost vlků může být ohraničena pouze lidmi a nemá mnoho společného s teorií přírodní rovnováhy, ve které dynamika druhů žijících v konkrétním biotopu směřuje k dosažení rovnováhy. Vzhledem k tomu, že chybí kontrola početnosti vlků a rozsahu jejich výskytu, rostou škody a zvyšuje se stupeň ohrožení lidského života, hospodářských a domácích zvířat a všech živých tvorů v daném přírodním biotopu. Na rozdíl od jiných velkých šelem, je pro vlky typická vysoká schopnost se přizpůsobit“, píše Will Graves, světová autorita v oboru rizik a nebezpečí, vyplývajících z přítomnosti vlků. Graves připomíná, že vlci jsou podstatným faktorem ovlivňujícím šíření více druhů nebezpečných chorob a parazitů, ohrožujících lidi, hospodářská zvířata a živočichy přírodního biotopu. Především se jedná o tasemnice, kokcidie, hlísty, ale také parvovirózu, vzteklinu, psinku, brucelózu, tularemii, listeriózu, anthrax a mnoho dalších. Ruští vědci ukázali, že vlci mohou být nositeli více než 50 druhů tasemnic. V současné době je zkoumán jejich podíl na rozšiřování slintavky.
Reálné vyhlídky do budoucnosti
„Nedokáži pochopit, proč někteří lidé trvají na svém stanovisku, že by vlci plnili v přírodě funkci sanitářů, podle mého mínění je to zcela opačně. Někteří autoři píší, že vlci zabíjejí výlučně z toho důvodu, aby sami přežili. Přitom dnes máme k dispozici seznam důkazů, že zabíjejí také bezdůvodně a v přemíře. Někteří píší, že oběťmi vlků jsou především slabí jedinci, nemocní nebo zranění. Víme přitom, že vlci často loví dospělé zdravé jedince. Jiní píší, že zdravý vlk nenapadne člověka… Nicméně vlk je vlk a v celé oblasti jeho výskytu jsou zaznamenávány události, kdy zdraví vlci útočili na lidi a zabíjeli je. Podle mého mínění si mnoho autorů ze západní Evropy vlky zamilovalo. Je možné to pochopit, protože vlci jsou mimořádně zajímaví a fascinující. Nic to však nemění na skutečnosti, že většina autorů bránících vlky opírá svoje závěry nikoli o fakta, nýbrž o emoce“ píše Graves.
Jiný specialista na vlky, italský vědec Luigi Boitani, v jednom z nedávných rozhovorů konstatuje: „Vlk je mimořádně inteligentní a dokonale vyvinutý živočišný druh. Jeho schopnosti a chování jsou nejen zakódovany v genech, ale jsou rovněž předávány jejich matkami podle potřeb a okolností. Vlk si je dobře vědom toho, že člověk, který drží v rukou vidle, pro něj představuje nebezpečí a člověk s palnou zbraní je pro něj ještě nebezpečnější.
Vlk nebyl v minulosti takový, jakým je dnes, byl aktivnější během dne. Jeho současná noční aktivita vyplývá z adaptace na nebezpečí, které mu ze strany člověka hrozí. Kdyby lidé nechali vlka na pokoji, pak postačí jedna generace, aby se člověk znova vrátil na seznam jeho obětí, jsem o tom přesvědčen“.
Toto stanovisko skvěle parafrázoval Terry Pratchet v jedné ze svých knížek, když napsal: „Všichni vědí, že v horách žijí vlci, ale jen zřídkakdy se přiblíží k vesnici. Současní vlci jsou potomky těch jedinců, kteří přežili. Naučili se totiž, že lidské maso má mnoho ostrých hran…“
Existuje snad nějaká zlatá střední cesta k tomu, která by nám nám umožnila trvale regulovat naše vztahy s vlky?
Často citovaný norský znalec přírody, který se specializuje na výzkum velkých šelem John D. Linell píše: „Neexistuje žádná magická formule, jak postupovat vůči velkým šelmám, jak je chránit. Máme k dispozici jen několik více nebo méně akceptovaných kompromisů, často také kontroverzních kompromisů. Ten, kdo má rád vlky, medvědy a rysy, musí je přestat zbožňovat jako nedotknutelné ikony údajně zdravé přírody a začít je považovat za to, čím opravdu jsou: fascinujícími elementy ekosystému. Musíme vytvořit zásady pro zacházení s jinými živočišnými druhy, včetně všech jejich konsekvencí - vytváření ochranných oblastí a zón omezeného výskytu a projevů vlků. Také je nutno provádět sčítání těchto šelem formou jejich lovu. Abychom vlkům zajistili dlouhou budoucnost, pak místo předsudků musí nastoupit racionální řízení.“
Nejzřetelněji se mění přístup vědců. Nyní hodnotí dříve knihu Davida Mecha nadšeně (Wolf: Ekologie a chování ohrožených druhů (1970, University of Minnesota Press). Její první vydání v roce 1970 získalo titul kultovní práce na téma chování, ekologie a ochrany vlků. Byla napsána v roce 1968a nepatrně doplněna v roce 1981. Dočkala se dalších dodatečných tisků i přesto, že autor mnohokrát prosil vydavatele, aby to nedělal. Informace, které v ní byly uvedeny, si do značné míry zachovaly svoji aktuálnost. Mnoho jiných informací však ztratilo aktuálnost nebo jsou vyloženě mylné. Od těch dob jsme se totiž dozvěděli o vlcích více, než za celou dřívější dobu, která předcházela napsání této knihy. V nejnovějším vydání zmíněné monografie, která vznikla spoluprací více než dvaceti světových autorit, Mech píše: „Víme sice o vlku stále více, přesto se však ještě mnohému musíme naučit. Ale proč nás vlk pořád tolik zaměstnává? Jedni ho proklínají, jiní s ním jednají jako s modlou. Jakožto vědci můžeme setřít extrémní rozdíly vzniklé posuzováním problému z různých úhlů pohledu a prezentovat vlka ze správné perspektivy a ve správném světle. Vlk je velkou šelmou z čeledi psovitých, která má mnoho fascinujících biochemických, nervových a hormonálních adaptačních mechanismů. Není tedy ani dobrý, ani zlý.“ Přijmout tyto závěry, zřejmě nebude pro všechny zcela jednoduché.
Převzato z polského časopisu Lowiec Polski
L. David Mech ("Meech") je vědec divize biologických zdrojů, a profesor oddělení rybolovu, biologie, ochrany a ekologie, evoluce a chování zvěře na univerzitě v americké Minnesotě. Studoval vlky a jejich kořist od roku 1958, stejně jako několik dalších druhů divoké zvěře. Mech používá pro většinu své kariéry rádiové sledování vlků, jelenů, leopardů, caribů, losů, lvů, slonů, mývalů, rysů, losů, zajíců atd.
Mech je zakladatelem Mezinárodního HYPERLINK "
odkaz 
