Sele

Včera večer když jsem vyjížděl z domu, tak docela pršelo. Počasí mě naštěstí neodradilo a říkal jsem si, že to aspoň chvilku zkusím. Cílem byl žebřík v části honitby zvané Zlámaniny, kde prasata vytahují z lesa na oranici po kukuřici a jí přilehlé louky. Před devátou večerní jsem už seděl. Mezi kapkami deště začaly poletovat sněhové vločky. Hlavou mně jdou myšlenky: blázne blbé, počasí, že bys psa nevyhnal a ty tady sedíš a mokneš. Asi po čtvrt hodině moknutí jsem uslyšel bekat srnčí nějakých sto metrů za sebou. Že by prasátka? Po chvilce zapraskání, pak druhé a už vidím za zády přes keře, jak si to divočáci štrádují tím správným směrem. Vedoucí bachyně byla hodně opatrná a minuty, než divočáci vylezli do volného prostoru louky, mně připadaly jako věčnost. A na louce byla její opatrnost ještě větší. Oddělila se od tlupy a začala obcházet louku. Šla přímo k žebříku, na kterém jsem seděl. Zbytek tlupy v jednom chumlu, takže se střílet nedalo. Naštěstí, když byla asi dva metry od posedu, se jedno sele oddělilo a postavilo pěkně naširoko. Hrot na komoru, mačkám spoušť a sele (bachyňka) zůstává v ohni. Čekaná trvala nějakých 20-25 minut. Ani jsem si ještě nezapnul kabát. Děkuji patronům za jejich přízeň v nepřízni počasí. Je to můj letos rekordní desátý kus černé zvěře. Lovu zdar!