Příběh o který bych se s vámi chtěl podělit se stal na podzim roku 1996.
Byl jsem nadšený 16-tiletý myslivec a v našem mysliveckém sdružení jsem fungoval jako člen spolu s mým otcem, který oproti mě mohl i lovit.
Na podzimní schůzi sdružení se naplánovala naháňka na černou zvěř v lokalitě Paťanka, což byla kamenitá stráň porostlá hustým křovím lemující břeh Vltavy.
Celá leč byla zakončena starým opuštěným kamenolomem, díky kterému vytlačená zvěř musela opustit hustou stráň a pokračovat přes návrší nad lomem, které tvořila veliká louka, tam stáli střelci.
Na naháňku jsem se jako vždy velice těšil, že jsem nemohl ani dospat.
Ráno jsme s otcem nasedli do auta a vydali se na místo srazu.
Myslivecký hospodář nás seznámil s průběhem naháňky a střelce se zvěří kterou mohou lovit.
Lovilo se sele, lončák a kňour prasete divokého, nevijímaje škodnou zákonem povolenou.
Popřáli jsme si Lovu Zdar a vydali se na svá stanoviště, já samozřejmě se skupinou honců a psovodů. Čekala nás krušná nejméně tříhodinová námaha. Zásadou bylo neobcházet žádné houští, držet směr a řadu. Jedině tak bylo možné docílit toho, abychom zvěř vytlačili. Doprovázeli nás tři šikovní jezevčíci, kteří když začali hlásit, věděli jsme že máme divočáky před sebou.
Po odtroubení jsme začali pomalu tlačit, zhruba po hodině našeho snažení se rozhlásili pejsci
Doprovodili jsme je zvýšeným hlaholem a povykováním, podařilo se zvěř vytlačit před nás a my jen poslouchali vzdalující se štěkot a očekávali jsme první rány, ty se začli ozývat o něco později a to nám dodalo novou sílu prodírat se trnkami šípky a hlohy. Někdy po čtyřech někdy plazením jsme se pomalu dostávali na konec leče. Ran padlo tenkrát asi dvacet, takže
Jsme všichni doufali, že naše úsilí nepřišlo vniveč, ja navíc tajně doufal´že některá z těch dobře mířených ran vyšla i z tátového kulobroku.
Proto, když jsme opustili leč, moje kroky směřovali právě k němu. Už z dálky jsem viděl jeho zadumanou tvář a to nevěstilo nic dobrého.
Vyprávěl, že na něj vyšel slušný kňour, když na něj mířil už, už chtěl vystřelit zavolal na něj vedle stojící kolega ať nestřílí, že je to bachyně. To zaváhání ho tak rozhodilo, že už nestačil bezpečně zamířit a tak nevystřelil. Dál vyšla z leče kus pod ním statná Bachyně s jedním seletem, které hned na kraji leče střelil blíže stojící kolega. Tato bachyně šla kolem otce na
střelce, který mu předtím pokazil výstřel. Ten na nic nečekal a na bachyni vypálil dvě rány,
ta se mírně stočila a odbíhala směrem k lomu. Otec v domnění že je zasažená střelcem kolem kterého šla klusem cca na 5m, po ni také vystřelil, aby ji zkrátil utrpení. Ta mírně zaznačila a zatáhla do hustého křoví, které lemovalo okraj lomu. Na nástřelu souseda bylo pár kapek barvy, střiž a několik úlomků kosti, na nástřelu otce bylo skoro to samé.
Udělala se výlož, na které bili dva lončáci, sele a liška. Po krátké poradě s hospodářem jsme se já, táta a kolega psovod vydali na dohledávku. Fenku jezevčíka jsme nasadili na nástřel a ta nás neomylně vedla po barvě až ke srázu lomu, které lemovalo husté křoví a staré železné zábradlí. Po krátké poradě střelci obstoupili houští a kolega pustil psa na volno po stopě.
Zanedlouho fenka začala na místě hrubě hlásit. Táta se tedy vydal po okraji lomu, aby se dostal odspoda k praseti a dostřelil ho. Kolega psovod nechtěl čekat a tak, že půjde po stopě za psem, jenže sám vážil hrubě přes metrák a tak se mu lézt tunýlkem ve křoví dvakrát nechtělo. Sundal tedy z ramene svou dvojku s jednotnou střelou a podal mi ji se slovy ať jdu
to prase dostřelit já. Zavolali jsme na otce že tam jdu proti němu, abychom o sobě věděli.
Já zalezl po čtyřech do křoví a viděl jsem dva metry před sebe jak vede ochoz do zatáčky.
Pejsek hlásil stále na místě, až do doby kdy to zapraskalo a já v němém úžasu koukám jak
na mě běží po ochozu velké prase. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem stačil pouze z kleku dřepnout dát pušku před sebe a už bylo u mě. V poslední chvíli jsem dvojku zapřel jako hůl praseti nad ryj mezi světla a držel ho tak od sebe. Bachyně začala běsnit a já poprvé slyšel, že prase může vyvádět jako vzteklý pes když trhá svou kořist.Napadlo mě v tom zmatku, že musím vystřelit ale tahal jsem za kohoutky, když jsem měl zajištěno. To už i já začal skoro hystericky ječet. Z posledních sil v obavě o svůj život, když mi ještě bachyně roztrhla háky nohavici zabral jsem, a podařilo se mi prase puškou otočit a to se rozběhlo na druhou stranu v doprovodu stále hlásícího jezevčíka a padl výstřel. Vypálil jsem ze křoví zpět a byl jsem rád že až na roztrhané kalhoty mi nic není.
To táta mohl dopadnout taky špatně, prase ho překvapilo stejně rychle jako mne, ale lépe vládl zbraní stačil se postavit v křoví a bachyni střelil těsně pod nohami když se ji uhnul a ta ho obíhala. Tvrdil, že byl rád, že si neustřelil špičky nohou.
Všichni jsme bili zážitkem pěkně otřeseni a byli jsme rádi že to tak dopadlo.
Vyvržená bachyně měla 120 kg. Měla přestřeleny oba zadní běhy jeden v kýtě a druhý v Hleznu. To byl důvod proč mě nepřetlačila. Roztrhané kalhoty mám dodnes schované na památku a jsem přesvědčený že bachyně mě napadla z nouze, protože nemohla jinudy ven a já jí stál v cestě úniku. Dodnes je to můj nejsilnější zážitek, který si budu pamatovat do smrti živě.
Od té doby jsem do leče bez pořádné hole nevlezl, i když dnes již chodím se svou puškou.
Všichni jsme se dopustili tenkrát spousty chyb a mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Každá zvěř si žádá úctu a respekt, černá obzvlášť!