popis: Srnčí říje je na svém vrcholu, srnci, na které se „nedostalo“ už s větrníky u země hledají nějakou nezadanou rezavou srnčí dámu, aby po sobě na tom světě něco zanechali, a já stále nemám uloveného toho svého srnce. Priorit...Srnčí říje je na svém vrcholu, srnci, na které se „nedostalo“ už s větrníky u země hledají nějakou nezadanou rezavou srnčí dámu, aby po sobě na tom světě něco zanechali, a já stále nemám uloveného toho svého srnce. Prioritně jsem chtěl najít srnce pro Jíťu a pak odbýt sám sebe. Jítě už srnec skoro visí na zdi a tak teď je řada na mě. V lokalitě nad Červeným dvorem u Štipoklas už poměrně dlouho hospodaří jeden soukromník. Svého času pěstoval na výměře necelých 20 hektarů různé druhy bylin, sem tam nějaké obilí, brambory a některé plochy ležely ladem. Skvělé podmínky pro srnčí, drobnou zvěř, ptactvo a hmyz. Rád jsem sem chodil lovit, i cvičit psy. Teď už jsou porosty kulturnější, ale stále je lokalita pestrá a sem, i přes snahu rolníka, vzroste slušná džungle. V okolí je, co se týče krytu, už jen lán kukuřice a břežní porosty dvou rybníků, jinak vše podmítnuté. V sobotu mi kolega Míra vyprávěl o bulkaři, kterého ve zmíněné lokalitě v porostu žita četl tak dlouho, až byla v podstatě tma a na lov nedošlo. V ten den seděl na svém posídku, který stojí prakticky na rohu kukuřice. Ale prý se tam něho ještě podívá. Nějak jsem na bulkaře zapomněl, ale lákalo mě vyrazit na stařičký posed v dubu na konci hráze horního rybníka. V pondělí jsem tedy po sedmé nad dvůr vyrazil. Odtud mám slušný výhled na většinu stávajícího porostu, vidím až ke kukuřici a i z rybníka, který už není tak nabitý vodou jako před dvěma měsíci, by mělo nějaké srnčí vytáhnout. Okny v dubových větvích vidím i na podmítnuté strniště po pšenici. Po krátké chvíli na posed u kukuřice zasedá Mírovo syn, který u nás začal letos lovit. O mě nemůže vědět, protože posed je ve stromě pěkně ukrytý, tak mu pro jistotu píšu zprávu, kde jsem. Ten večer jsem viděl srnců dost, ale většinou v dálce a i přes to to byli většinou mladí dobří srnci. Jeden starší mě zaujal, ale nebyl jsem schopen ho řádně přečíst. Plán na další den je jasný. Jdu opět na dub. Jíťa chce taky vyrazit ven, tak jí vysazuji cestou a ona míří ke kuřici k Mnichovci, že by se tady mohla ukázat nějaká kmotra, nebo divočáci. Já si to pomalu šinu od dvora k hrázi horního rybníka, když na nízký jetel od rybníka vyráží dvě srny a za nimi srnec, který se mi v pondělí tak zamlouval. V mojí povolence jsem si zapsal II. věkovku, ale tohle je evidentně starší srnec. Ne, že by se z toho střílelo, ale…. Jako by to věděl a společně se srnami zalehává. Jdu tedy na druhý konec hráze a zasedám na stařičký posed. Tady už by stálo za to někde v blízkosti postavit novou sedačku. Na prkénku sedím obkročmo a to není zrovna pohodlná poloha pro kyčle. Už vím, proč nejezdím na motorce. V té změti obilí, bodláků, lebedy najít srnčí hlavu, to je kumšt. I přes to monitoruju jednoho srnce, jak obchází teritorium a tři srny v ještě teplém večeru unuděně okusují klasy pšenice nebo žita. Na louce nad dvorem odpočívá srnec. Ale co má na hlavě díky vzdálenosti nezjistím. Z úzkým pruhem topinambur k poli postupuje srnec. Obdivuji výšku a rozlohu jeho paroží šesteráka. Takového srnce ve věku 4 let u nás hned tak neuvidíme. Srnec napadá na levý přední běh. Ale zranění ještě není takové, abych musel ukončit jeho trápení. Srnec mizí v rybníce a na pole vystupuje srna se srnčetem. A postupují pole, kryti větvemi dubu, na kterém sedím. Další srna se srnčetem vychází na pole podstatně blíž ke mě, a následují první rodinku. Přímo u Mírovo sedačky zjišťuji další kus srnčího. Na hlavě nic nevidím, ale kus začíná tlouci do lebedy na úvrati. To je snad ten Mírovo srnec!!! Jakmile zaregistruje společnost na poli, jde zjistit, jestli by mu některá srna nebyla po vůli. To už mi mizí za větvemi. Po pár kolečkách společného nahánění srnec odděluje jednu srnu od tlupy a žene jí polem ke strouze nad rybník. A má tendenci na srnu naskakovat. Tak ty by si chtěl pokládat? Ale nás učili, že byste jít do říje neměli. Tak takhle ne kamaráde. Máš štěstí, že jsi tak daleko. Srna ale přeskakuje přes stoku nad rybníkem a bere pašu na jeteli. Srnec si za ní ale netroufá. Zde vládne srnec, na které jsem dneska vyrazil. Chvíli, jistě se slzou v oku (tedy světle), pozoruje odcházející srnu, ale pak se vydává zpátky ke kukuřici. To už beru do ruky Máňu a snažím se odhadnout vzdálenost srnce a zkouším na něj i mířit. Jen tím směrem jsou větve dubu hustší, tak musím počkat, až srnec přejde z okna do okna. Teď ještě ne, zase přehodit kulovnici. Teď už musím přeložit kulovnici za kmen dubu. Tady je ale poloha podstatně pohodlnější. Srnec se zastavuje, ždímá, ale je stále trochu šikmo. Vzdálenost odhaduji na 150 metrů. Popojde ještě pár kroků, zastaví a jistí směrem k zbylým kusům na poli. To je moje šance a tak hladím spoušť. Srnec se skládá v ohni jak podťatý. Dávám si povinné cigárko a píšu Jítě, že mám bulkaře, ale že je to asi ten Mírovo. Za pár minut už stojím nad srncem, kterému zakládám poslední hryz. Upoutá mě vycházející měsíc nad rybníkem. To je srnec ulovený v podstatě za svitu luny. Snad mě za to nezavřou. Pořizuji foto, vykonávám červenou práci a svou červenou daň odevzdávám i já komárům. Vyzvedávám Jíťu, která toho moc neviděla a frčíme k domovu. Tam srnce ošetřuji a už volá Míra, kterému jsem poslal fotku s popisem, že jsem nechtěl, ale vzhledem k tomu, že chtěl pokládat srnu, tak jsem musel. Ten se do telefonu směje, že se nic nestalo a přeje lovu zdar. Pak už si dáme s Jíťou panáčka na úspěšný lov a já jí při tom říkám, že bude se mnou jezdit pořád. Protože, když ona jede se mnou, tak většinou lovím. zobraziť celý popis