popis: Právě probíhá sklizeň kukuřic. Aby byla vidět snaha, jezdíme na tradiční naháňky v netradičním stylu, kdy náhončími jsou kombajny. V úterý jsme vyrazili ke Kněžskému lesíku. Dva kolegové už jsou na štontech. Já z dálky poz...Právě probíhá sklizeň kukuřic. Aby byla vidět snaha, jezdíme na tradiční naháňky v netradičním stylu, kdy náhončími jsou kombajny. V úterý jsme vyrazili ke Kněžskému lesíku. Dva kolegové už jsou na štontech. Já z dálky pozoruji cvrkot na poli a je mi jasné, že černá hned tak ven nepůjde. Pruh kukuřice je ještě moc široký. Zatím tedy sbírám kukuřici na vedlejším poli. Už mám nasbírané skoro dva pytle, když mi zvoní telefon a Honza mě informuje, že nám řezačkou rozčlení lán na čtverce. Tak to je čas vyrazit na svůj štont. Cestou potkávám agronoma, který mě informuje o ranním setkání s prasetem, které kulhalo na zadní běhy. Údajně šlo ráno z kukuřice do vedlejšího Kněžského lesíka. Dohadovali se s chlapy, kolik mohl vážit. Prý tak 70 až 80 kilo. Z mého místa vidím na dvě stě metrů dvakrát z kukuřice kus černé, ale hned zase zatahuje. Už se jim v kukuřici nelíbí a mají snahu se vytratit. Jenda pálí ve vedlejším pruhu dvě ránu na rudl šesti kusů, ale bezvýsledně. Kusy zaběhly zpátky do kukuřice. Zbývá tak pět šířek řezačky, když mi volá kamarád traktorista, že pro dnešek se sečením končí. Jako vždy, na finálovku nedojde a přes noc černá kukuřici opustí. Čekáme ještě do tmy, ale černé se z porostu nechce. Doma si dám večeři, dám sušit kukuřici a bojuji s myšlenkou se na pole vrátit. Potřebujeme ulovit kus černé na pohoštění po říjnové naháňce a kdo zodpovědnější než hospodář by to měl zařídit!? Jíťa mě utvrzuje „To víš, že jo taťko, jen tam zajeď.“ To má větší sílu než vízum z dob dávných. Je po půl deváté, když šoulám podél lesa k průseku mezi kukuřicemi. První kontrolou průseku nezjišťuji žádnou zvěř. Když si ale najdu to své místečko a chci ještě jednou zkontrolovat průsek, můj pohled se zastaví na tmavém fleku na kukuřičništi, kousek od stojící kukuřice. Tam leží prase! První mě napadne, že je to ten kulhavý kus z rána. Popocházím opatrně blíž ke kusu. Kojící bachyně to nebude a proč by se tady kus na suchém poli válel. Chvilku kus pozoruji a pak se rozhodnu lovit. Bod usazuji na temeni hlavy a hladím spoušť Máni. Po ráně kus odkazuje a já mám čas na povinnou „fajfku“. Po příchodu ke kusu mi padá brada. Leží zde silný kňour, jakého jsem u nás dlouho neviděl a ještě k tomu s dobrými zbraněmi. Zadní běh má v loketním kloubu staře zraněný s velkým otokem a spárky zkroucené. Tak takhle velký kus jsem ještě neulovil. Mám z toho tak velké oči, že odhaduji váhu na 130 kg. V tom se utvrzuji při nakládání kusu na nosič tažného zařízení. Ale je tam a můžeme jet k lesu. Tady kňoura na nosiči vyvrhuji, jinak bych ho tam zpátky těžko dával, a volám do výkupu, jestli ještě kus vezmou. Pak úkoluji Jíťu, aby připravila káru, všechno musí jít rychle, abych pána z výkupu nezdržoval od jakékoliv noční činnosti. Jíťa valí oči nad velikostí kňoura. I přesunout kňoura z nosiče na káru dá práci a já si tak uvědomuji, že je dobře, když většinou lovím jen selata. Ve výkupu odřezáváme trofej a chlapi, oba myslivci, obdivují sílu klektáků. Až tady mé velké oči plasknou. Kňour vyvržený váží na háku 104 kg. Velikost není vše (říkají ženské), tak mám z kusu velikou radost. Je to můj nejsilnější kus černé a bůh ví na jak dlouho. Doma už je ticho a spavo, tak si dávám sám panáka třešňovice na úspěšný lov a na ty, kteří mě k myslivosti přivedli a doprovázeli. zobraziť celý popis