Když nastal čas

Jezevčíci se nervozmě zavrtí.No co budeme sedět na zemi když nám poslední velký vítr rozlomil třešeň na kterém stával starý posed.Mám čas a slunko je ještě vysoko proto vyndavám svačinu abych se o ní podělil.Vždy sní tu větší půlku a já je nikdy neošidím.Kdo ví zda nebudu potřebovat dnes večer jejich pomoc.Čas pomalu plyne a já hltám vůně letního večera při vzpomínkách na srnce které jsem zde ulovil.Jsem už starý a tak jen těžko dávám z paměti zda jich bylo deset či patnáct.Není to podstatné vždy tam bylo něco co mne okouzlilo.Jednou dobrá trofej,jindy malý knoflíkař na kterého jsem jezdil měsíc a půl abych ho slovil poslední den odstřelu. Je skoro půl deváté když z kapsy vyndavám starou,,višňovku´´.Mám jí ještě po otci.Na pohled nic moc za ty roky nošení po kapsách ale zvuk je stále vynikající.Jezevčíci se po zavábení roztoužené srny zase zavrtí.,,Jen klid však se dočkáte´ spíše šeptám sám pro sebe než aby to psi vůbec zaregistrovali.Dvě,tři minuty když ve starých planých švestkách probleskne červený stín.Jde pomalu,občas zastaví natáhne větrník aby zjistil odkud ten toužebný zvuk přišel.Ještě jednou krátce zavábím aby opustil úkryt,který mu dává pocit bezpečí.Neberu ani triedr.I na těch cca 80metrů mi postava prozradí,že je zralý. Když pak několikanásobná ozvěna od zdejších skal se vrátí zpět, vím,že pohasl další srnčí život.Ne není kapitální,jen takový průběrný šesterák s vynikající černou barvou trofeje ale dnes je mi takový nějak více milý.Asi stárnu./Ápropo DÍKY TÁTO ZA TU VIŠŇOVKU!/