popis: V pátek jsem si byl vystřelit nějakou PéTéeSku u kamaráda na střelnici, abych věděl jak chutnají mojí Zetce. Standa dělá puškařinu a je hospodářem v sousední honitbě. Samozřejmě, že téma padlo i na čuníky. Standu jsem vystra�...V pátek jsem si byl vystřelit nějakou PéTéeSku u kamaráda na střelnici, abych věděl jak chutnají mojí Zetce. Standa dělá puškařinu a je hospodářem v sousední honitbě. Samozřejmě, že téma padlo i na čuníky. Standu jsem vystrašil tím, že jim začala černá ničit louku u učiliště v Hněvkovicích. V sobotu ráno mi Standa poslal zprávou odkaz na mapu, v níž je označen nějaký bod v poli kousek za naší vsí. A to bez jakéhokoliv komentáře. Následně mi volá, že projížděl k Hněvkovickému učilišti v noci kolem označeného místa a na poli tam rýpaly čtyři kusy černé. Prý to bylo kolem půl dvanácté. V sobotu odpoledne vezeme holčičky k babičce, pak trávíme večer s Jíťou a k její nevelké radosti opouštím po deváté teplo domova a mířím do Třešňovky. Černá chodí na pole buď přes Třešňovku, nebo přes Obecní lesík. Pomalou šoulám po silnici k mé známé bříze, když se z míst, kde i krmím, ozve černá silným zafuněním. I když měsíc solidně svítí, zapínám PARDa a zjišťuji na hraně lesa ve vzdálenosti nějakých 260 metrů kus černé. Chvíli se snaží přiblížit k paletě, pod kterou jsou už nějaký čas nachystány kukuřičné klasy a zrno. Něco se mu ale nezdá, je celkem opatrný a tak se vydává přes louku Třešňovky k silnici na pšeničné pole, vyrýt ještě nějaké zbytky kukuřice. Klusem se rychle dostává na vzdálenost nějakých 70 metrů, ale ani dosáhne silnice, a rychle se otáčí a běží zpátky k lesu. Tady, pod okrajovým dubem, hledá poslední zbytky žaludů. Tady už po několikáté mačkám spoušť a říkám, si. „Tak a teď jsem tě zase ulovil.“ Jenže já jen tak suším. Kdo by se s takovým holdounem dřel. Má jistě kolem 80 a víc kil. Po chvíli kus zachází za alej třešní, čímž se mi ztrácí z dohledu a zřejmě opouští louku. Kolem půl jedenácté v obecním lesíku objevuje flek a já tajně doufám, že je to opět kus černé. Na 400 metrů není rozlišení PARDa v lese už nic moc. Les lemuje pruh zbylého sněhu. Zde je pěkně vidět i dalekohledem. To už přes sněhový pruh táhne jeden větší kus a čtyři o poznání menší. Je mi jasné, že až ke mně nedojdou. Tak jim jdu naproti. Jenže po zasetém poli šoulat nejde, protože je umrzlé a pod nohami to chroupe. V ponožkách se mi tady běhat nechce. Opatrně tedy dojdu ke skruži, která je od silnice nějakých 30 metrů. To už i bez optiky vidím, že kusy táhnou více do pole. Je třeba rychle jednat, protože mi za chvilku přijdou do větru. Kulobrok do trojnožky, napínák. Vzdálenost odhaduji na 150 metrů a menší kus, který je bokem od ostatních, v optice pěkně vidím. Jenže pěkně vidím i obecní osvětlení Modré Hůrky. Kus totiž stojí na horizontu. V tom si vzpomenu na historku, jak myslivec ze sousední honitby před několika desítky let střílel esbaly na divočáky běžící po horizontu přímo proti vesnici. Někdo mu pak říká „Víš, kam letěly ty breneky?“ On mu prý odpověděl, „Ať si letí třeba do pr.ele.“ Tak takhle dneska tedy ne. Bachně se nejspíš na mírném měsíčním světle nelíbí a pomalu táhne zpátky k lesu. „Můj“ osamocený kus následuje ostatní a tím se dostává pod horizont. Chvilku zastavuje, hrubé téčko najíždí za plec a polem houkne rána. Náraz kule jsem neregistroval, v PARDU nic nevidím. To se asi elektronika vypořádává se světlem spojeným s výstřelem. V lese lámou odbíhající kusy a bachna zlostně funí a vrčí. Po chvilce se technika vzpamatuje a ukazuje na poli ležící kus černé. To už přistupuji ke zhaslému seleti, kňourkovi o váze přibližně 30 kilo. Ani poslední hryz mu nelze na holém poli dát. To vše řeším až u lesa. Pak přichází na řadu červená práce a doma pak vyvěšení kusu. Úspěšný lovecký večer je nutno zapít kalíškem hruškovice. Když uléhám do postele Jíťa se v polospánku ptá „Ty si střelil prase? „ Hned odpovídá lovu zdar a opět upadá do hlubokého snění. Tu si zase vzpomenu na hlášku z filmu Slavnosti sněženek. „Manželka mi ze spaní říká. Hlavně mi neumasti peřiny. „ zobraziť celý popis