popis: Oteplení a první jarní dny spojené s jasnými měsíčními nocemi mě vytáhli na večerní čekanou. Na pole do Třešňovky chodil pravidelně samotný kňour. Toho jsem mohl už dvakrát ulovit, ale kdo by se s ním z toho pole tahal. Jenda h...Oteplení a první jarní dny spojené s jasnými měsíčními nocemi mě vytáhli na večerní čekanou. Na pole do Třešňovky chodil pravidelně samotný kňour. Toho jsem mohl už dvakrát ulovit, ale kdo by se s ním z toho pole tahal. Jenda ho minulý týden vyplašil ranou ze svého špringfílda, tak aspoň nebude dělat škody na zaseté pšenici. Ještě za sněhu pole párkrát navštívila tlupa černé. K má „veliké radosti“ zde ulovil, takřka před mýma očima, kolega sele. Dneska jdu sednout a relaxovat. Kačenka se ptá, jestli jí potom řeknu, co jsem ulovil. Já jí odpovídám, že ne vždycky se při čekané loví. Občas se jde člověk i jen tak vyvenčit. To jí rozesmálo a odvětila, že se jdu tedy dneska venčit. Po osmé hodině vystupuji z auta u Třešňovky a právě kolem projede Jenda. Taky asi míří za černou. Zasedám za škarpu k silnici vedle vysoké břízy, se kterou už si tykám a mám u ní vyšlapaný důlek. Na poli honcují zajíci, v dáli se pase pár kusů srnčího. Je krásně vidět, je teplo a ticho jak v hrobě narušuje jen houkání výrů. Podle vzdálenosti odhaduji, že každý houká v jiné honitbě. Jednoho snad i zahlédnu v dalekohledu, jak hledá svou kořist nebo partnera kolem Obecního lesíka. V půl desáté mi začne nějak táhnout za krk a já zjišťuji, že mi jde vítr přesně do míst, odkud předpokládám příchod zvěře. To ale opravdu už můžu sedět doma. Sedám tedy do auta a jedu zasednout na posed k Cestářské boudě, kde máme další pole po kukuřici, a kolem posedu mají tah kmotry. Jenže sotva se rozkoukám, zjišťuji, že na druhém konci pole má auto Jenda a možná sedí na svém Papamobilu. Dva kohouti na jednom hnoji nedělají dobrotu, tak po půl hodince zase mířím k autu a cestou zjišťuji, že vítr teď fouká od západu. V Obecním lesíku u silnice vidím ve světlech lišku, jak hledá něco na zub. Na osvětlené pole se jí asi moc nechce. Za chvíli už zase stojím u břízy a užívám klidného večera. V půl jedenácté jede Jenda domů. Před jedenáctou zaslechnu z lesa šustění listí. Podle zvuku to bude nejspíš srnčí. Čím je šustění intenzivnější, tím víc začínám být na vážkách, že by to mohl být i kmotra. Kulovnici tedy usazuji do trojnožky a očima pozoruji okraj lesa. Na louku se vyvalí černá kulička a dalekohled prozrazuje samotný kus černé, který jistí přímo proti mě. I přes silně svítící měsíc mám nasazenou na puškohledu zásadku. V té jasně vidím kraťounké pírko a střapec, když sele běží podél lesa a dvakrát krátce zastavuje. Vítr se opět otočil a jde šikmo na les. Teď sele dojde na vítr a bude fuč. Jakmile lehce přibrzdí, najíždím křížem na komoru a odmačkávám spoušť. Rána je to jak z děla a díky ne úplně stabilní pozici trojnožky vím, že rána je někde dole a v lepším případě někde za srdcem. Sele nahrbené odskakuje do dubiny a jen podle lámání větví je mi jasné, že jsem nechybil a odhaduji, jak asi daleko bude zhaslé. Zapaluji cigaretu a jdu pomalu na nástřel. Na kraji lesa nacházím cákance barvy a kousky jater. Stopa je dobře pobarvená a dosled bych zvládnul i sám vysokým nosem. Nemám ale v autě nosič na zvěř a Lara by si měla dát tréninkovou stopu. Netrvá to déle jak čtvrt hodiny a jsme zpátky na místě. Jakmile Laře nasadím barvářský obojek, přibije nos na zem a hledá stopu (a to to není barvář v pravém smyslu slova) Po stopě jde opatrně, žádný kvalt, co kdyby prase leželo ještě živé hned za prvním stromem! V tomto lese je několik jam po těžbě nějakého nerostu. Lara do jedné takové zarostlé jámy zachází a já musím jámu obejít. Sele v jámě není a tak jdeme dál. Po dalších asi 50 metrech už vidím, k mé veliké radosti, ve světle čelovky zhaslé sele. Leží ryjem proti směru stopy. Jenže teď už k žádnému útoku nedojde. Laru za její spolupráci chválím a vzdávám poctu seleti. Vše se odehrálo vcelku rychle. Ve 22:58 mačkám spoušť a ve 23:46 sele visí ve stodole. A jaký by to byl lov, kdyby nebyl stvrzen panákem slivovice. zobraziť celý popis