Když se jde na srnce

S Jíťou se ještě v září snažíme ještě uhnat nějakého toho srnce. Jenže zvěř je vyhnána houbaři z lesů, stává v polích, nebo chodí až na samou tmu. Včera večer jsme opět vyrazili a to i s Kačenkou. Plán je takový, že holky vysadím u posedu, kde už Jíťa letos srnce lovila a já půjdu na posed někam k Bábě ke kukuřici. U kukuřice už ale sedí kolega, takže měním plán a mířím na sedačku ke sloupu vysokého napětí do pole. Jenže srnčí už je z kukuřice venku a táhne směrem k místu, kde sedí holky. V tlupě je slabší starší srnec. Než bych došel k sedačce, zvěř bych zradil. Volám to Jítě a ta navrhuje, abych šel na posed k nim. Tlupa se ještě ani neobjevila na horizontu a od potoka za našimi zády vytahuje mladý dobrý šesterák. Kačenka nás zaměstnává všetečnými otázkami a prý nebýt jí, tak jsme ani nevěděli, že srnec na louku vyšel. Na Máchalku padá tma a tak balíme sakypaky a že půjdeme domů. Sotva se zvednu a otočím k žebříku, zjišťuji na okraji trnek kousek od posedu pohyb. Liška!! Kulobrok letí do ramene, odjišťuji a v puškohledu vidím jezevce (jehož často nazývám rozhodčí) Tiše to oznamuji holkám a Jíťa velí „střílej“. A žena se má poslouchat chtě nechtě. Kačenka si zacpává uši a já hladím spoušť brokové hlavně. Smršť „šestek“ broků srazila jezevce do podmítnutého pole. „Trefil si ho?“ To je to první, co Kačenka vyhrkne. Necháváme jezevce v klidu odejít do věčných lovišť a rozebíráme průběh tohoto rychlého lovu. Za chvilku už stojíme s klobouky v rukou nad naším úlovkem. Prvně v životě přebírám úlomek od mé dcerky a mám slzu v koutku. Její lovu zdar tu chvíli umocňuje. Je to náš, kromě hřivnáčů, první společný úlovek. Kačka se doma hned Terezce chlubí naším úlovkem a fotografií. Jíťa, už znalá tradice, přináší láhev kalvadosu a dáváme si panáčka na lovu zdar a lovecky úspěšný večer.