Jednoho večera

V sobotu jsme se vrátili z týdenní dovolené v Českém ráji. Samozřejmě mě to táhlo jít večer ven. Chtěl jsem vyrazit na posed nad prasečákem. Dle informací, které se mi dostali během dovolené, měla být louka posečená. Pravda byla jiná, tak jsem zamířil na posečenou louku za Tuchonice. Na jednom rohu louky už seděl na posedu kolega. Když vyrazím na druhý posed, musím projít přes celou louku, kolem řepky a tím tady všechno i s ohledem na pokročilý večer, vyruším. Zůstávám tedy s trojnožkou pod vysokou břízou. Ten večer jsem zjistil na louce tři lišky a jednu z nich se mi podařilo ulovit. V pondělí s Jíťou a holčičkami jedeme přemístit posed, který stojí u lesa tak nešikovně, že je z něj vidět jen na část louky. Posedy „vystrčíme“ o 70 metrů dál na stěnu lesa a nic nebrání tomu sem večer zasednout. S kolegou se domlouváme, že obsadíme oba posedy, aby byla větší šance ještě zredukovat stavy ryšavek. Před osmou už opírám kulovnici o stěnu posedu a kochám se výhledy na Písecké hory a Šumavu. Dneska si na mě komáři moc nepochutnají. Fouká totiž tak silný vítr, že i klobouk má občas tendenci sjet mi z hlavy. Když loví vítr, neloví lovec. No, ale když už jsem vyrazil, nějak to tady přetrpím. Na louce pobíhají tři zajíci a u lesíka na opačné straně louky vytáhnul na chvilku srnec. Jinak je louka pustá. V devět můj pohled zamíří vpravo na hranu řepky. Srnčí. Má to něco na hlavě! Dalekohled potvrzuje, že jde o špičáčka. Kulovnici opatrně usazuji do ramene. Vždyť srnec táhne nějakých pětadvacet metrů od posedu. Ránu na krk neriskuji, letos už jsem se jednou spálil. Chvíli trvá, než se srnec dobře natočí na blat. Když srnec zatahuje za krajové větve osiky, odmačkávám spoušť. Srnec se vzepne na zadní běhy a se zvednutým pravým předním během vyráží lesem. Tak rána sedí někde u srdce. Po nějakých patnácti metrech se srnec láme ve smrkovém kotlíku. Píšu SMS kolegovi, že mám uloveného špičáka. Přeje mi lovu zdar a píše, ať ještě na posedu chvíli vydržím. Je fakt, že když se budu po louce motat s úlovkem, tak mu všechno zradím. Opět nabíjím kulovnici a zasedám. Netrvá to ani hodinu a kolega píše, že v horní části louky už z řepky vytáhla liška. Oči bych si vykoukal, ale já jí prostě nevidím. Snad nejde podél lesa. To by mi přišla přímo pod posed. Už jí vidím, jak táhne loukou k lesu. Sem tam ověří myší díru, dvakrát popoběhne za zajícem, který jí očividně provokuje. Pro jistou připravuji kulovnici a lišku vedu v puškohledu. V louce mám vymezená místa, ve kterých bych neměl lovit. Jinak bych odraženou střelou mohl ohrozit kolegu, anebo střechu krajní stodoly v Tuchonicích. Liška se náhle vytáčí levým bokem a loukou houkne rána. Liška se po ráně jen převrátí. Píšu kolegovi, že lišku mám a že už můžeme jít domů. Lišáka z loňského vrhu po chvilce hledání nacházím ve vzdálenosti asi 100 metrů od posedu. Když píšu Jítě, že jsem ulovil ještě lišku, tak mi odepisuje, že už tedy můžu jet domů. Doma srnce ošetřuji a rozebírám dnešní večer. Pak už jen uctít památku mého dědy a na lovu zdar kalíšek meruňkovice, tak jak velí má tradice.