Na náhodu

V ranním šeru jdu cestičkou k posedu na obeznaného "srnce jistoty". Ten ale leží v houští přímo vedle žebříku, odkud svým bekáním zvěstuje, že k němu dneska moje střela nepoletí. Nevadí, mám záložní variantu. Za chvíli se drápu svahem pod vysokým napětím na hranu bukových mlazin. Starý šesterák asi ale tuší zradu a poměrně svižně zatahuje dřív, než stihnu pořádně zamířit. No bezva. Otřesen, leč nezlomen se vydávám na místo č. 3. Krásný stoupající hřebínek na rozhraní bukových mlazin a vysokého dubového lesa. Nic obeznaného tu nemám, ale nevadí. Uvidím, co vyleze. Rozkládám trojnožku a opírám se o dub. Ještě se ani nestihnu pokochat, jak ranní slunce prosvěcuje lehkou mlhu, když slyším bekání. Hned nato i druhé a ve svahu napravo registruji pohyb. Nějaká srnčí potyčka. Vyhnaný srnec běží lesem přímo ke mně. Rychle se otáčím o 90 stupňů a stahuji zvětšení na 3. Srnec zastavuje na 15 m a stojí na široko. Jako na obrázku, skoro se to až nezdá možné. Rychlý pohled na krk, na hlavu, na parůžky, kříž na komoru, bááác... Ukázkové značení a skok dolů ze svahu (abych to neměl úplně zadarmo). Celé to trvalo tak dvě minuty. Náhoda má na lovu prostě svoje nezastupitelné místo. Do srnčí sezony všem lovu zdar!