Novembrové zlato

Dny v novembri už nejsou dlouhé.Jen letmo hodím pohled na hodinky.Ještě slabou půlhodinku a bude tma. Tady vysoko ve skalách to znamená návrat k autu po tmě.Mrknu na hosta,že je čas jít.Dobře vidím to zklamání v jeho očích a chápu to.Však je to poslední večer.Boty kloužou po mokré hlíně a ani horská hůl není příliš oporou při sestupu dolů.Míjím dvě kamenné věže které tu výčnívají do zhruba pěti metrů z ničeho nic jako by sám satan je sem osadil.Jen letmo hodím pohled šikmo dolů do prava abych se přesvědčil,že na tom chodníku od zvěře nic není.Mylil jsem se.Stojí pod dubem a parohy mlátí do větví jako by byla plná říje. Už dávno nejsem ten co by dlouho studoval vizáž zvěře.Podívám se dalekohledem a pokud mne první pohled uhodí do očí vím,že se něco děje. Tiše zašeptám, ,,střílej´´. Host mne obýhá aby měl lepší oporu.Jsou to vteřiny ale pro mne neskutečná doba než ozve cvak.Zapoměl odjistit a já mám na srdci další jizvu. Ještě štěstí,že daněk se dál věnuje větvi. Když pák zazní vystřel a daněk zůstává v ohni konečně vydechuji.Nechám hosta aby první došel ke zhaslé zvěři a pokochal se několik minut s kapitální trofejí.Však je to v letošním roce ten nejlepší