popis: Včera k večeru nás navštívil Jenda. Samozřejmě přišla řeč i na černou. Říkám mu, že na hrách pod vesnici černá nějak moc nechodí. Hrách už vzešel, tak je první krizové období za námi. Do Třešňovky na louku sice chodí ...Včera k večeru nás navštívil Jenda. Samozřejmě přišla řeč i na černou. Říkám mu, že na hrách pod vesnici černá nějak moc nechodí. Hrách už vzešel, tak je první krizové období za námi. Do Třešňovky na louku sice chodí rýpat, ale v neděli mě odtud vyhnal déšť a v pondělí silný a špatný vítr. A to jsem neviděl z černé ani chlup. „Hele chlapi z družstva říkali, že prasata dost řádí na Pláních. „ Louka na Pláních byla dost porytá už přes zimu, ale nikdo tam černou neulovil. Doma s holčičkama naložíme utopence na příští týden na výpravu na Slovensko. Pak dáme něco do žaludku a holky se chystají chrupkat. Jíťa jim čte pohádku a já se ptám, jestli mám jít ven. Jíťa odpoví „Už zase?“ Jen se usměju (když svítí měsíc, doma nic neslibuj, říkal děda) dám všem hubana a už se oblíkám. Ještě za světla odstavuji auto u příjezdové cesty na louku. Louka je ze třech stran obehnána lesem a čtvrtou stranu tvoří pole s ozimným ječmenem. Koukám, že louka je zvláčená, ale nikde známky po novém řádění černé. No to chlapi z družstva asi pěkně kecali. Zřejmě měli na mysli, jak byla louka zničená po zimě. No nic, už tady zůstanu, co kdyby náhodou. Z auta beru pro jistotu trojnožku. Kazatelna totiž stojí na trojmezí louky, lesa a ječmene, a do zadních partií louky je to na střelbu dost daleko. Když by náhodou přišli a byli daleko, slezu z kazatelny a popojdu si na lepší dostřel. Je půl deváté, když zasedám na kazatelnu a poslouchám večerní koncert ptáků a houkání sýčka. Když měsíc začne oslňovat louku, vystupuje na scénu kus srnčího a pomalu táhne na ječmen. Za chvilku za ním druhý kus a dole na rohu dobové mlaziny poskakuje mates. Jinak je zde klid. Tak v tom pěkném večeru sedím a vzpomínám. V místě, kde stojí kazatelna, býval smrkový mýťák a na rohovém stromě byl stařičký posed. Z tohoto posedu lovili chlapi hodně černé, lišek a i nějakou tu vysokou. Nevýhoda tohoto posedu byla ta, že dalekohledem bylo vidět do oken domů v obci Tuchonice. Častokrát jsem zde mrznul a při projíždění terénu dalekohledem, očima nechtěně „zavadil“ o chlapa válejícího s v trenkách u televize. To člověku v boji se zimou moc nepřidalo. Z tohoto posedu jsem ve svých 16 letech ulovil svou první lišku brokovnicí, kterou mi koupil můj tatík. Bylo to za jasné měsíční noci, kdy bylo -13 stupňů. Liška přišla mýťákem po zmrzlém sněhu a já zmrzlýma rukama opatrně odjistil „kozu“ a lišku na kraji lesa ulovil. Zmrzlý na kost a šťastný jsem šel úlovek ukázat mému dědovi, který seděl na druhém konci louky. Ten mi vynadal, že jsem mu výstřelem vyrušil vysokou, která se chystala vytáhnout na louku. To mě tenkrát mrzelo, ale dědovi jsem to časem prominul. Ze vzpomínek se musím vrátit k lovu a je čas po několikáté za ten večer vzít do ruky dalekohled a projet louku. Můj pohled spočine na tmavém kusu pasoucím se na protilehlém konci louky. Vzdálenost je přibližně 250 metrů, a tak mi chvilku trvá, než zjistím, že se opravdu jedná o divočáka. Ten se sem za mnou jen tak nepožene, musím já za ním. Kazatelnu nechávám otevřenou a opatrně šoulám podél pole. Ujdu kus cesty a zvedám k očím dalekohled. Divočák je na louce stále sám a porýpává. Jdu tedy opět dál a teď kus v dalekohledu nevidím. Zmizel ve stínu stromů. No a je v pr… Jenže prase vybíhá ze skrytu stínu, snaží se rychle přesadit osvícenou louku a zmizet v lese. Trojnožku roztahuji pro jistotu až u země a zaklekám. Bod mám už zapnutý, tak jen založit kulovnici do ramene a odjistit. Divočák naštěstí asi dvacet metrů před lesem zarazí a já mačkám spoušť. Po ráně kus na místě odkazuje a silně kvičí. To nemusí věštit nic dobrého, tak přebíjím a pro jistotu se ke kusu přibližuji, abych jej v případě potřeby dostřelil, nebo dal záraz. Loňský kňourek po mám příchodu přestává odkazovat. Z bezového keře odlamuji dva úlomky, kdy jeden zakládám jako poslední hryz a druhý sobě za stuhu klobouku. Je skoro tři čtvrtě na deset, když divočáka fotím a píšu Jítě u Honzovi, že se zadařilo. Jíťa odepisuje „Lovu zdar. Jsi šikula.“ Pak už zajít pro auto, pozavírat kazatelnu, červená práce a alou domů. Doma divočáka zavěšuji do stodoly a rozebírám dnešní lov. Doma pak tradiční slivovice na lovu zdar a na dědu a opatrně do peřin. Je vidět, že černá začala vytahovat z lesa do polí a luk. A že je černé málo? O to bych neměl vůbec strach. zobraziť celý popis