(Ne)chtěný úlovek

Lončák 10.4.2019 pod barákem Už skoro 14 dní máme na polích pod vesnicí nasetý hrách. JéZeDáci si drbou hlavu, jak to asi se zasetým polem dopadne. Pole sousedí s velkým komplexem lesa a o přítomnosti většího počtu černé v těchto lesích svědčí rozryté a často i totálně zdevastované louky. Minulý víkend jsme s Jendou do zatáčky polní cesty vedoucí do Klímce postavili posídek. Na poli je porýpáno, ale černá spíš sbírá zavláčené žaludy pod převislými korunami krajových dubů. Ve středu jsem zde vydržel hodinu a půl, až mě vyhnal vítr a zima. Včera jsem byl od rána na hodnocení trofejí v Č. Budějovicích. Odpoledne přijela kamarádka s fenkou na krytí k našemu Astorovi a ještě jsem stačil něco udělat kolem domu. Prostě vše šlo jak na drátku. U lesa v rohu pole a i u místa, kde vnadívám černou je porýpáno. Měsíček svítí zase o něco víc, tak plán na večer je jasný. Holčičky jdou na kutě, tak chvilku koukám s Jíťou na televizi a ještě za šera si to šinu tentokrát ke kazatelně. Nesedím ani deset minut a z pod kazatelny vybíhá škodná, kterou u nás nerad vídám. Kulovnice jde do ramene. Škodná odskakuje do strouhy a je slyšet že odbíhá a následně odkazuje. Na poli to jinak moc nežije. Dva kusy srnčího přetahují do strouhy a pak mi ke kazatelně přihopká mates. Po černé ani vidu, ani slechu. Kolem půl jedenácté se zvedá vítr a mě přestává čekaná bavit. Jdu na nástřel a pak po barvě. Jak tak s čelovkou v ruce procházím strouhou, dole po proudu potoka slyším šustění. To je nejspíš srnčí, které zatáhlo do strouhy a teď jsem ho vyrušil. Šustění se ale blíží a já si říkám, že můj úlovek asi tak úplně nezhasnul. Šustění je stále intenzivnější a najednou se ve světle čelovky tak na dvacet metrů objevuje divočák. Ani nevím, jak jsem to zvládnul, ale odjištěná Zetka v tu ránu sedí v rameni. Čekám chvilku, jestli se za kusem nevyvalí selata. Kus stále jistí, tak posazuji kříž na hlavu a mačkám spoušť. Strouhou houkne rána, ve vsi se rozštěkají psi, zejména to naši a na místě nástřelu divočák odkazuje. Chvilku trvá, než se vzpamatuji z toho, co se právě stalo. Divočák zřejmě slyšel šustění od mých kroků a byl zvědavý, co se to tam stalo. Možná hledal svého druha, kterého do věčných revírů v úterý vyprovodil Jenda. Ani hluk, ani světlo čelovky ho nezastavilo a vítr ho včerejší večer zradil. Už stojím nad loňským kňourkem a zakládám mu bezový úlomek. Transport dnes večer proběhne kolečkem. Doma se odsvlékám a za asistence fen beru prasotah a kolečko. Samořejmě „psice“ by šly nejradši se mnou, ale na hru o přetahovanou od prase teď není čas. Za necelou půlhodinku už vezu na kolečku vyvržené prase k naší zahradě. Tím však večer s mým (ne)chtěným úlovkem nekončí. S ohledem na tradici je nutno si dál kalíšek slivovice z naší zahrádky na úspěšný lov a na mého dědu. Půl hodiny před „polednem“ ulehám do peřin a čekám, jestli se Jíťa neprobere a neřekne „hlavně mi neumasti peřiny.“ (ani nevím, jak mne to napadlo)