Kámen ze srdce...

Všechno začalo tím, že jsem na začátku doby lovu hanebně minul obeznaného ročka. Od té doby se mě držela srnčí smůla. Všude jsem potkával jen samé dobré šesteráky a už jsem si říkal, že tahle srnčí sezona skončí ostudou. Znáte to - rána i večery, desítky hodin, litry nafty a hlavně takový ten uvnitř usazený neklid, že jakákoliv chvilka mimo revír je chvilkou promarněnou. Ročka z fotky jsem uviděl náhodou před třemi týdny, když jsem parkoval před ranní šoulačkou. Chodil nad ránem do jedné špatně oplocené zahrady. Pak jsme se míjeli, do toho dovolená. Dneska jsem ho tam ale viděl už z dálky a rychle jsem se začal přesouvat na jediné místo, odkud se dá bezpečně střílet. Než jsem tam došel, ztratil se. Zároveň z nedalekého remízu přetahovala srna se srncem. Toho jsem nestihl ani přečíst a zmizeli v zarostlém sadu. Už dost roztrpčeně jsem si sedl za trojnožku a ve snaze srnu přitáhnout jsem zavábil hlasem srnčete. Najednou v zahradě vstal \"můj \" roček a rozhlížel se. Přešel jsem tedy rychle na hlas srnky a mlaďas vyrazil na strniště a běžel jak pes. To už jsem ho měl v kříži. Zastavil tak na 40 a koukal. Jakmile se otočil, poslal jsem mu Megu. S krátkým odkázáním zůstal na nástřelu. V hluku výstřelu jsem zřetelně slyšel, jak mi padá kámen ze srdce...