Špičák z Máchalky

Minulý týden jsem zasedl na úzkou louku, jakýsi lavor mezi řepkami poblíž malého lesíku s rybníkem. Místo jako stvořené pro migraci a večerní „koupele“ černé zvěře. Uvelebím se na kraji řepky pod bezový keř a čekám, co se bude dít. Doslova safary jsem ten večer zažil. Na naše poměry dost zajíců, pár kusů srnčího, z toho jeden srnec vhodný pro mojí ženušku, která dostala letos povolenku III. věkovou třídu. Za světla, na asi padesát metrů, přešla přes louku bachna s dvěma lončačkami a za nimi ve vojenském pochodu třináct selátek. Za šera čárovala přes louku liška, po ní směrem z řepky do lesa jezevec. Ten po zrazení srncem opět zmizel v řepce. Následoval přesun dvou jezevců z lesíka do řepky, kde probíhaly za velkého prskání námluvy. Hned v neděli jsme na toto místo s Jendou usadili sedačku. Hlavně kvůli tomu, aby měla paní Králová při čekání na srnce pohodlí a hlavně dobrou oporu při případné střelbě. V neděli na louku vytáhlo pár kusů srnčího a zajíci. Pod vsí za mými zády, ještě za světla vyšel z řepky kus srnčího, v kterém jsem viděl špičáčka, nebo bulkaře. Na tu vzdálenost si ale nejsem jistý. Jak se tak mrním a šteluji k řádnému přečtení kusu, zrazuji srnčí poblíž na louce. To začne bekat, odskakuje a „můj“ asi špičák mizí v řepce. Pak mne z posedu za ještě za dobrého světla vyhnala pěkná letní prška. Včera jsem opět vyrazil na sedačku. Kolega tam údajně v úterý na velkou vzdálenost viděl dvě bachny s odrostlými selaty. Takové sele by se hodilo na rožeň k oslavě Jitky blížících se narozenin. Opět jsou na scéně zajíci a dvě srny. Můj pohled každou chvíli letí k řepce pod ves. A už tam je. Opět se mi zdá, že je to špičák. Rozhodnutí padne hned, jdu za ním. Využívám košaté vrby a po louce šoulám k strouze. Pak se ještě ohnout a pod skrytem vysoké trávy dojít k další vrbě. Srnčí zvedá hlavu. Teď už jasně vidím slabé špičky mezi slechy. Srnec se otočí na zadních a je v řepce. No tak jistotu mám, jeho maska mi utkvěla v hlavě a je zřejmé, že srnec vytahuje z jednoho místa. Zasedám zpátky na posed a během půl hodiny za dešťové spršky ženu k autu. Domů nepojedu, však je ještě vidět. Sedím v autě, poslouchám rádio a sem tam projedu dalekohledem louku. V dešti se na louce paství zajíci a srna s dvěma srnčátky. Kouknu k řepce doleva a tam stojí kus srnčího. Snad to není on? Dalekohled mou domněnku potvrzuje. Co teď? Z auta střílet je nemyslivecké a je mi to proti srsti. Opouštím tedy auto přes místo spolujezdce. Z kufru vytahuji trojnožku, nabíjím kulobrok a vybírám vhodné místo k zakleknutí. Flinta je v trojnožce, bod, napínák, odjištěno, vše připraveno. Už jen čekám, až se srnec otočí naširoko. Večerem houkne rána a srnec se láme v ohni. V dešti zakládám srnci úlomek a fotím ho. Píšu Jíťě, že jsem ulovil srnce. Ta odepisuje „Líbí zdar“ Odepisuju tedy „Líbí. Zdar“ Zatracená T9. Cestou domů zastavuji u Honzy, který mi i s Verunkou přejí lovu zdar. Právě se také vrátili z čekané. Doma se na můj úlovek jde podívat Jíťa už v županu. Srnce ošetřuji, pomyslný prach spláchnu dvěma kalíšky třešňovice, při kterých rozebírám dnešní úspěšnou čekanou.