popis: Poslední dobou se mi při lovu černé moc nedaří. Poslední kus jsem ulovil v listopadu. Při měsíci jsem nic neviděl, sníh nikde a je znát, že se s populací černé celkem zahýbalo. A i o to je ještě opatrnější. Ve středu napadlo t...Poslední dobou se mi při lovu černé moc nedaří. Poslední kus jsem ulovil v listopadu. Při měsíci jsem nic neviděl, sníh nikde a je znát, že se s populací černé celkem zahýbalo. A i o to je ještě opatrnější. Ve středu napadlo trochu sněhu, ale na krmeliště jsem se po práci nedostal. Večer zasednu na kazatelnu pod ves. Přeci jen se pořád sype sníh. Neviděl jsem na mou duši ani chlup z veverky. Včera jsem na krmelišti zjistil zapadané stopy od čtyřech kusů černé a paleta byla odhozena. Odpoledne s holka chvilku na sáňky a večer jdu „na ně“. Jak já říkám, „Dokud nestřelím prase, nejdu domů.“ Večer při odchodu si naříkám, že nic neulovím, když mi nikdo nic nepopřeje. No holky, co se přeje taťkovi? Kačenka se ozve z pokojíčku, „Všechno nejlepší tati.“ No paráda, to mi přinese štěstí. Už se sunu k malému sadu v louce, kus od lesa a krmeliště. Roztáhnu trojnožku, zasednu na stoličku a je mi jasné, že bude hodnou chvíli klid. Nesedím ani deset minut, když slyším zachrochtání v lese. To není možný, oni už jdou. Flintu do trojnožky, zapnout bod, napínák a dalekohledem pozoruji krmeliště. Tím, že je pod stromy na kraji lesa a sedím na zemi, vidím jen černou hromadu, z které se sem tam oddělí tmavý flek. Na střílení to prostě není. Roztahuji trojnožku, budu muset lovit ze stoje. Jedna část mi nejde vysunout, tak budu lovit z dvojnožky. Tak stojím snad čtvrt hodiny. Ruce mi tuhnou, ukazováček mám zmezlý, tlak hodný příjezdu záchranky, je mi vedro a prasata pořád v lese. Odkládám čepici, protože se mi od teplého obličeje začíná mlžit dalekohled. Sem tam bachna odbije nějaký kus, ale ten když vyběhne na louku, hned zase mizí v lese. Po silnici právě projíždí auto, když dva kusy vytáhnou na kraj louky. Světla je lehce osvítí. To byla šance vystřelit. Tak dneska asi lovit nebudu. Sedám si na stoličku a dvojnožku opírám o vztyčený kulobrok. Jenže pohybem zbraně dvojnožka padá přede mne do sněhu. Kudla, zrovna teď to není dobré. Dalekohled letí k očím, jak reagují prasata. Na louce stojí samotný kus. Kulobrok je v rameni, vypadá to na sele. Opřít o koleno a bác. V lese to praská, bahna funí, vrčí, ale odbíhá. V lese slyším typický zvuk odkazujícího kusu. Zapaluju čvaňho a píšu Jítě, že asi leží a že jedu pro Laru. Doma se obleču do lehčího a razíme zpět na louku a k nástřelu. Jaké je mé překvapení, když ve svitu auta vidím u krmeliště černou hroudu. Ono sele leží na nástřelu s ranou pod slecho. Tak pouštím Laru na volno, aby si čichla k čerstvě ulovenému kusu. Sobě i seleti zakládám úlomek a červenou práci vykonávám až doma. Tam mi gratuluje Jíťa a Honzovo Verunka. Pak samozřejmě špamrle na lovu zdar a alou do peřin. zobraziť celý popis