Lišák

Celý den přeprchalo, což by mohlo vytáhnout divočáky z řepky dřív než jen za šera. Jíťa chce jet taky ven. Plán je jasný. Oba půjdeme na kazatelnu do Březí. Pršet na nás nebude a z řepky přes pšenici by k nám mohlo něco přijít. Zasedněme kolem osmé hodiny a já na horizontu pole dalekohledem zjišťuji, jak prase odbíhá pšenicí směrem do kukuřice. Jitka ho ani nestačila najít v dalekohledu. Sedíme tiše proti sobě na kazatelně a každou chvíli zvedáme dalekohled a pročesáváme louku a jejíž rohu sedíme a okolní pšenice. Společnost nám dělají dva zajíci a několik kusů srnčího, převážně srny. V tom mne zaujme nenápadný pohyb v trávě. Z malého „lavoru“ v louce s trsy lebedy vytahuje liška. Hned se kryje za trs trávy. Jitka se musela na kazatelně hodně otočit a lišku, i s ohledem na vzdálenost neviděla. „Mám jí zkusit.“ Jíťa odpovídá, že jo. Je mi jasné, že na tu vzdálenost by si jako začátečník asi netroufla na zvěř vystřelit. Beru do ruky kulobrok, nastavuji zvětšení a na lišku mířím i přes trávu. Osma si k ní cestu najde. Po ráně slyším šustění kule v trávě, oblak vody a liška zvláštně odskakuje do pšenice. Jitka teprve po ráně zjistila, kde s vlastně liška nacházela. No mamko, počkáme chvíli, dojdeme na nástřel a kdyžtak zajedeme pro holky. Nástřel nenacházíme, ale barvy na kraji pšenice je dost. Pomalu postupujeme kolem a barvy a já před sebou kontroluju každý vyválený flek v pšenici. Po pár krocích je cítit liščina. „Mamko tady někde musí být.“ A už jí nacházím. Lišáka, který smrdí jak psí kšíry, vynáším na louku, kde mi Jíťa dle tradic gratuluje, předává úlomek a pak mne (dost neodborně) fotí. Doma ve stodole ještě vše probíráme. Rána seděla na střed žeber a liška stála zřejmě šikmo k nám a kule jí vyvrhla. Na internetu měřím vzdálenost. Ten ukazuje 140 metrů. Jíťa poznamenává, že by řekla, že je to blíž. Hold se má ještě co učit a zejména pak panáka na lovu zdar.