Po dlouhé době

Za poslední měsíc a něco jsem se stále motal kolem domu, protože jsme dělali novou fasádu a opravovali verandu. Na čekanou nebylo tolik času. Za tu dobu jsem viděl prase jen jednou a to narychlo. Minulý týden za jeden večer jezevce a lišku. Jiná liška mi proběhla kolem vnadiště v řepce a tak jsem ji vylekal, že na místě upustila torzo domácí slepice ještě s kroužkem na stojáčku. Předvčerejškem pršelo celé odpoledne. K večeru to ustálo. „Mamko jdu na to,“ Jenže sotva to dořeknu, venku leje jak z konve. No nic. Mám kalhoty i bundu nepromokavou, nový nepromokavý klobouk z výstavy v Lysé a z cukru nejsem. Dům opouštím po sedmé se slovy „Dneska střelím prase mamko.“ Oblečení se osvědčilo, dvě a půl hodiny v dešti a trenky byly suché. Už v půl deváté jsem zahlédnul prase, jak zabíhá z posečené louky do lesa. Včera opět prohlašuju „Dneska ho mamko střelím.“ Nevím, čemu se ta ženská směje. Zasedám k té louce, kde včera cestovalo prase a viděl jen srnčí zajíce a kunu. Kolem půl jedenácté šoulám k sedačce u mého vnadiště v řepce. Opatrně zasedám. Po čtvrt hodince slyším v kolejáku čvachtání. Možná místní jezevec jde na obchůzku. V řepce skolí liška, prostě dneska to tu žije. Na krmelišti za chvíli zjišťuji tmavý flek. Ejhle prasík. Snažím se najít střapec a zjišťuji, jestli se v okolí nemotají selata. Nějaký camfour tam vidím, kus není veliký, tak ke slovu přichází Betinsolka. Bod sedí před lopatkou, nad řepkou houkne osmičková rána a Geco sráží lončáka do heřmánku. Ten po zakvičení lehce odkazuje. Píšu Jendovi. Prý akorát přijel před jeho dům, tak se jede podívat na můj úlovek. Zapaluji si tedy antitřesavkové cígo a čekám na příjezd kamaráda. Pak už stojíme nad uloveným kusem a Jenda mi přeje Lovu zdar. Tupým nožem a napůl vybitou čelovkou se špatně vyvrhuje (kdo by předpokládal, že já budu lovit), ale i tak to zvládám. Pak už je to rutina včetně tradičního panáka. Lončák kňourek, není, jak se z fotky zdá flekatý, jen trochu do bahna.