Lončačka z pole Na rudě

V úterý šel Jenda na sedačku, ze které jsem lovil mého posledního srnce. Jakožto nastávající manžel úředně potvrzený má u nás v honitbě nárok na lov srnce. Srnec se zajímavou trofejí mu opravdu vyšel z kukuřice, ale daleko. Šoulání bylo neúspěšné a cestou zpátky zjistil za pruhem kukuřice na strništi 4 kusy černé. Dostat se k nim bezhlučně bylo nemožné a černá vyklidila pozice. Včera nás poctil návštěvou i se svou nastávající. Verča na nás tlačí, že ještě potřebují ještě prase na svatbu. Není problém!!! „Mamko, nedá se nic dělat, musím jít, jinak svatba nebude.“ Plán byl dán jasně. Jenda půjde na srnce na sedačku a já z druhé strany úzkého pruhu kukuřice na spodní okraj strniště. Tak musím rychle poklidit dvůr po celodenním řádění holčiček, nakrmit psy a zalít latifundie. Večer ještě šlapu Laře stopu a pak společně razíme na čekanou k poli, kde se říká Na rudě. Laru odkládám pod posed, sám se uvelebuji na sedačce, ještě mávám na Honzu, který už je na své sedačce „zavěšený“ a očekávám rudly černé vytahující z kukuřice. Za necelých deset minut vytahuje z trnek ten Jendovo svatební srnec. Píšu mu SMS. Jenda ho čte a i míří, ale s ohledem na vzdálenost z toho nic nebude. V Pořežanech to opět žije, psi štěkají jak o život, po vesnici stále jezdí nějaká auta, lidi na sebe hulákají, prostě jak na Václaváku. Srnec opět zatahuje do skrytu trnek, z kterého vytáhne až srna vycházející z kukuřice. Tu nahání, jenže srna ještě není v „nejlepším“ Tak srnec prochází středem pole do strouhy. Jenda píše, že na mezi dělící dvě kukuřičná pole slyší černou. Já slyším kulový . Lara si pěkně hoví na slámě pod posedem, sem tam zvedne hlavu a začíná jí osvěcovat měsíc. Vydržím do 23 hodin a půjdu dolů. V tom v kukuřici něco zaláme, zafuní a i kvikne. Tak domů nepůjdu, tady to začíná žít. V rohu strniště vytahuje srna a jistí stále do kukuřice. Po chvíli odskakuje a to už vidím na kraji kukuřice „stříbrnou“ kouli. Vytahuje první, druhý, třetí kus stejné velikosti a kus od nich čtvrtý větší kus. U toho se zdržují ještě tři selata, odhadem kolem 10 kil. Chvíli je pozoruji, vybírám z menších lončáků, měním zvětšení na 10, zapínám bodík, napínák a čekám, až se kus natočí. Když je vše tak jak podle učebnice, a bod sedí za plecí, vysílám Hammerheada ke svému cíli. Rána je to divná, taková třeskavá a neslyšel jsem úder kule do zvěře. Tu nebude něco v pořádku. Jenda volá, že jede ke mně a že tam bude, protože slyšel, jak běžel kus kukuřicí a pak jako by padlo. Na kukuřici naházíme kousky jater, barvy je dost a o pár metrech je vidět, že barví z obou stran. To najdeme i bez psa. Opravdu lončačka s vahou do 40 kil vyvržená leží s ranou za plec asi 40 metrů od nástřelu. Pak už to jde ráz na ráz. Jenda mi gratuluje a předává úlomek kukuřice. Já děkuji za opětovné poskytnutí lukrativního štontu. Na strništi ještě zkoušíme chování Lary u kusu, pak zvěřinu ošetřujeme a alou domů. U Honzy kus věšíme a ještě debatujeme. Nahlas uvažuji o tom, že budu muset Jendovi dát nějaký bakšiš za to, že mi dvakrát řekl, kde černá chodí a já tam dvakrát střelil prase. On je zase rád, že oba kusy měly v podstatě řeznické rány a že se vůbec lovy zadařily. Dneska ráno měla Verunka jistě radost, že přibylo nějaké masíko na svatební stůl.