Po dlouhé době prásko

Odpoledne jsem se vydal poopravit letitý posed, abych na něj mohl večer zasednout na čekanou. Den před tím Honza seděl o kus dál a z tohoto místa slyšel černou. Z druhé strany lesa, resp. strouhy jsem v pondělí viděl tlupu černé já. Sednu si na ten starý posed a to by bylo, aby nebylo. Doma oznamuji Jitce, že jdu na prasata, a že když ho nestřelím dneska,!!!! tak ho střelím příště. Cestou k posedu díky zmrzlému sněhu plaším dva kusy srnčího. Zasedám ve čtvrt na osm, balím si nohy do deky a vše spěje k tomu, že brzy usnu. Do čtvrt na jedenáct mi přijde jeden zajíc a jeden kus srnčího. Ještě chvíli a jdu domů, oči se mi klíží a spát můžu doma. V tom to začíná v lese žít. Ozývají se selata, silnější kusy, praskání větví a cákání vody v kališti. Repertuár stejný jako v pondělí. Po jedenácté hodině je v lese jakýsi klid, tak se rozhoduji jít domů. Balím deku a najednou na kukuřičništi u lesa vidím flek. Tak honem zasednout, dalekohled a do pohotovosti kulobrok. Prase vytahuje do pole, ale hned nato zmizí v lese. Ostatní kusy vidím buchtovat ve strouze. Kus opět vytahuje na pole a teď jak poznám velikost?! Musím počkat na další. To vytahuje během chvilky další. Podle cupitání a velikosti vůči keři to nemůže být nic velkého. Natahuji napínák, zapínám bod a hned ho usazuji do míst, kde by měla končit plec a strouhou houkne rána. Na nástřelu nic nevidím, tak jdu dolů skouknout stopy. Sníh padal v noci, tak se v něm dobře čtou stopy. Barva ale nikde. Při čekané před výstřelem mi po kluzké lavičce sjela zbraň a dost si při pádu natloukla. Bůh ví, kam to teď střílí. No vrátím se zpátky krajem strouhy a ejhle, tady je barva a další, cákance, dlouhé skoky přes louku. Možná pojedu domů pro holky. Není to třeba, pod okrajovým smrkem leží kňourek s ranou na játra a výstřelem na pleci. Při výstřelu zjevně nestál tak na blat, jak se zdálo. Dle tradice zakládám úlomek a pouštím se do vyvrhování. Vše jde jako po másle do doby, kdy si z lenivosti dojedu autem po strmé louce až k praseti. Mokrý podklad pod sněhem, ne zrovna terénní vzorky na pneumatikách a sklon louky způsobil, že jsme se společně s Vitarou a mým úlovkem odtud jaksi nemohli vyhrabat. V nouzi poznáš přítele. Je čtvrt na jednu, když mobilem vytáčím Jendu. Ten samozřejmě chrupká, ale slibuje, že během chvilky je u mě. Já zatím chodím kolem auta, sprostě nadávám, kleju a kouřím. Jenda vystupuje z auta a šklebí se jak žába. Auto vcelku lehce vyprošťujeme z louky a rychle domů, pověsit kus, panáka na úspěšný lov a s vidinou krásného ranního vstávání ulehám v půl druhé do peřin.