Dvojí úspěch

Sníh nám napadl až začátkem roku, ale já měl smůlu jak při lovech na černou, tak na lišky. Abych neulovil alespoň jednu lišku v noci na sněhu? Zima bez na sněhu ulovené lišky, je pro mě jako pivo bez pěny. Sníh ale dlouho nevydržel a ve čtvrtek už slezl i z polí. „No mamko, možná poslední šance něco ulovit. Chca nechca, musím pod barák na lišky.“ Tam je ještě sněhu relativně dost. Už večer při vynášení popelu jsem v lese slyšel skolit lišku. Po osmé hodině otvírám vrátka zahrady a z lesa je stále slyšet skolení. Rychle lezu na kazatelnu, otevřu okénka, opřu kulobrok o stěnu, triedrem kontroluji pole a už vidím lišku, jak čáruje od lesa pod horizontem směrem nad vesnici. Beru kulobrok, zapínám bod, napínák a už vedu lišku v puškohledu. Na chvilku zastaví a zjevně chce značkovat teritorium. V tom padá rána a liška odkazuje. Od otevření vrátek do ulovení lišky neuběhlo víc jak 4-5 minut. Píšu Jitce, že lišku mám a ta odepisuje, že tedy můžu jít domů. To zavrhuji s tím, že by mohla přijít další, případně i nějaké to prásko. Čtyři zajíci se nahánějí kolem ulovené lišky a chvílemi mám strach, aby lišku nezašlapali do země. Snad mají důvod k oslavě. Mě se pomalu začínají klížit kukadla, když v tom se od vnadiště odloupnul nějaký flek. Další Mates si říkám. Dalekohled ale odhaluje lišku. Opět přichází ke slovu kulobrok. Tentokrát s ranou naostro, protože liška o mně díky ne zrovna dobrému větru asi ví. Po ráně liška ani neodkazuje. Další SMS a Jitka píše, že ránu slyšela, když šla do kotelny. Začíná foukat ostrý vítr a pršet. Jdu tedy pro mé úlovky. Jde o dva lišáky, jeden o váze 8 kg a druhý 6 kg. Doma si dám štamprle na lovu zdar a na dědovo lehké nebe. Sousední lesní honitba se opět ukázala jako velká zásobárna lišek. Volání přírody a s tím spojené hledání „té, pravé“ přivedlo lišáky před mé hlavně.