Když kule najde svůj cíl

V pátek máme v zaměstnání jen do 12 hodin a já se během dopoledne rozhoduji, kam půjdu odpoledne s Larou na špacír. Doma si dám rychlou kávu, posbírám po dvoře, co psí útroby nejsou schopny strávit, beru „dědečkovskou“ kulovnici a pojedeme se podívat za Tuchonice. Zmonitorujeme aspoň pohyb černé zvěře, zkontrolujeme noru, upevníme vodění na řemeni a klid před zvěří. Počasí je ryze jarní, sluníčko svítí a je prakticky bezvětří. Docházíme krajem lesa k louce Na pláních. Na louce zjišťuji rezavý kamen, který tam nikdy nebyl. Dalekohled prozrazuje myškující lišku. Okamžitě zaklekám kryt částečně starou travou a pokouším se odložit Laru. Ta mi z té největší lásky leze na záda, ale pak se uklidňuje a alespoň sedí. Na kulovnici mám, na naháňky a na šoulačky po lese, naháňkový puškohled 1-4x22. No těch sto metrů, to bych se mohl i trefit. Naše „mrnění“ ale lišce nešlo pod fousy a volí únik do skrytu lesa. To už je natažený štech, loket opřený o koleno a lišku vedu po louce. Však ona ještě zastaví, aby se nám vysmála. Věru zastavuje. Šmajra to je tak 200 metrů. Bod dávám do oblasti hlavy, komory,(moc se mi to nevede) trošku vejš a bác. Liška se bez sebemenšího odkazování láme v ohni a já na to čučím jak tvrdé Y. Lara na ránu vůbec nereaguje, což kvituji. Volám Honzovi a chlubím se touto pěknou ranou. Kroky dělám pro jistotu delší a končím na čísle 215. Rána sedí na přechodu krku a hlavy. Stojím nad silným prašivým lišákem a stále nevěřím tomu, že jsem lišku trefil, za těchto podmínek. Hold když má kule trefit svůj cíl a myslivečtí patroni jsou lovci nakloněni, dějí se divy.