Dosled v řepce

Zrovna jsem zaléval skleník a naše latifundie, sluníčko ještě svítilo, když mi volal na mobil Honza, že v řepce střílel na sele, našel barvu, ale prase ne. „Jdu do auta pro Kenyho a kdyby něco, tak ti volám.“ Souhlasím, protože ten večer se nikam nechystám. Je půl osmé, když mě Honza prosí v telefonu, abych přijel s Kety. Jeho pes tlačil sele skoro 300 metrů řepkou, ale nebyl schopen ho zadržet. Hodím na sebe zelené, brokovnici, nůž, hubana Jitce, abych zmírnil její „nadšen“ z toho, že zase prchám z domu a za chvilku jsme na místě činu. Z polní cesty vypouštím Kety do řepky, zatím co asi 50 metrů od nás Keny hlásí sele. Kety se přidává a oba psi si dodávají odvahy, což dávají najevo občasnými výpady a snahou o chvat. Je ale pořád znát, že oba už dostali výprask od černé. Brokovnici vynáším z řepky Honzovi a jdu pomoci psíkům jen s nožem. Dvakrát se po čtyřech dostanu k seleti na metr a půl, ale ruka je krátká a když se pokusím na sele skočit, hustý porost řepky mě vymrští zpátky. Sele vždy odběhne a psi za ním. Nedá se nic dělat, přišla na řadu střelná zbraň. Zmazaní, ulepení, zpocení ale spokojení, že jsme ukončili trápení selete. Pro psíky dobrá zkušenost, pro nás také. U řepky střílet na jistotu, přesně a „dopředu“.