Konečně sníh

V pondělí jsem vyrazil směr Hvížďalka, na kazatelnu na okraj našeho největšího komplexu křovin a rákosin. Toto místo bývá stávaništěm drobné i srnčí zvěře, když letos by tam asi díky častým návštěvám černé zvěře, člověk o bažanta nezakopnul. Rád sem chodím na lišky a kuny. Když už tedy napadnul sníh je velká šance některou z těchto šelem ulovit. Doma vystavená propustka, ikdyž Terezka žvatlá něco o tom, že už jdu zase na plasata. To dítě má horší manýry než maminka. Zasedám před osmou na kazatelnu, kterou jsem vybudoval loňskou zimu doma ve stodole a najaře jí s kamarádem posadili na kostru. Jaké je mé rozčarování, když chci otevřít okýnka. Kazatelna si „sedla“ a některá okýnka jdou jen těžko otevřít. A to se to snaží člověk dělat tak, aby to pasovalo. Sedím asi deset minut, když vrní telefon. Honza volá, že střelil na lončáka, má trošku barvy a co teď. Domlouváme dosled na druhý den. Lišky kaňkují, takže příchod rezavky myslím dřív zjistím sluchem než očima. Po chvíli se mi na oračce po pravé straně ukazuje hrouda, která tam na začátku nebyla. Dalekohled ukazuje lišku, jak čáruje asi 60 metrů od kazatelny ke vsi. Prdlajs skolení, přišla jak duch. Na nic nečekám, zapnout bod, napínák, odjistit a po Vulkánu se liška jen sesune do sněhu. Je půl deváté. Čekám ještě na další pohyb lišek a kun, ale je „mrtvo“ tak vyzvedávám drobou liščí fenku z nástřelu. Manželka se přemisťuje do ložnice, tak jí přes okno ukazuji můj úlovek. Jen vystrčí hlavu z okna a říká, že je liška hezká. Jako by nevěděla, že hezká je prý jen ženská ...... sedací zařízení.