Jak jsem potkal jeleny- brána

Ráno jako každé jiné, jen oproti předchozím přece jen přestalo pršet a i mlha je pryč. Snad se počasí umoudří a dovolí jelení říji propuknout v celé síle, myslím si, když stoupám po smyku, který kopíruje nevýrazný hřebínek. Mezi stromy pode mnou sem tam problikne světlo z „civilizace“, sem tam zazní zvuk projíždějícího auta stoupajícího v serpentinách k Jeskyním na Pomezí. Je klid i vítr se utišil. Stoupám a přede mnou se zdvíhá poslední kopeček a pak již místo kam jsem chtěl dojít. Starší porosty zůstávají za mnou a přede mnou se začínají rýsovat mlaziny. Co vše žene, stejně jako mě, každé ráno do kopců tisíce myslivců? Co nutí lovce, ve chvíli kdy ostatní lidé ještě dospávají své sny, vydávat se vstříc nepohodlí, dešti větru, zimě a vyrážet do lesů, kopců, hor? Kouzlo jelení říje! Být při tom úžasném divadle přírody, prožívat okamžiky prchavých setkání, ulovit, či jen poslouchat majestátné troubení jelenů, naší největší, královské zvěře. Obyčejný člověk, bez kapky oné zelené krve v srdci, pořád ještě spící dole v údolí to asi nikdy nepochopí. Svitá. Náhle se přede mnou zhmotňuje sen. Otevírá se mi brána do mysliveckého Šangri-La.