Vybojovaný

Ono osudné ráno začalo již velice brzy, mé tělo sice v posteli protestovalo ale nemohlo se ubránit té záhadné síle která mě žene do hor. Svěží chladný vzduch mě dokázal po chvíli probrat a já jsem byl hodně rád, že jsem nezůstal ležet. Netrvalo to dlouho a už jsem se blížil k posedu. Když jsem byl již na dohled, ucítím v botě intenzivní bolest - starý rezavý hřebík se mi doslova dostal pod kůži snažíce se mě odradit od dalšího tažení. Měl jsem chuť si zařvat, ale pro tentokrát jsem si to odpustil a pokračoval k vyhlédnutému místu. Vylezl jsem na posed ještě za tmy a přicházející ráno postupně přidávalo světlo. Netrvalo dlouho a zaznamenal jsem na horské loučce pohyb. Přichází první kus srnčí zatím blíže neidentifikovatelný a po několika minutách hned další. Tento druhý mě zaujme a rozpumpuje mi krev v žilách, protože vím, že to co má na hlavě, bude zajímavé. Čekám na více světla, abych mohl lépe obeznat, kdo mi to vlastně běhá pod posedem. Světla přibývá a já si všímám, že v dálce odpočívá ještě třetí kus. Světlo brzy přišlo, ale můj srnec odcestoval dost daleko na to abych mohl střílet. Nenechám ho ale jen tak odejít. A tak se rozhodnu jej následovat - plížením vpřed. Po 150m plížení mě bolí celé tělo, krk už nechce držet hlavu, ale jsem dost blízko na to abych jej už navždy zastavil. Po ráně zůstává v ohni. Oba dva další kusy srnčí se s ním přišli rozloučil, oba srnci, oba odstřeloví, je však nechám odejít a jdu předat mému vybojovanému rariťákovi poslední hryz.