Raritní anabáze

Letní slunce už delší dobu tlačí rtuť teploměru vysoko přes třicet stupňů, aby zase večerní bouřky mohly pročistit vzduch a dát vyprahlým lesům potřebnou vláhu. Za tu dlouhou dobu co chodím na posed u louky vklíněné do starého lesa mě toho už nemůže moc překvapit. Znám každý keř, každý kmínek a každý trs trávy, který se s přibývajícím večerem mění v barvu srnčí červeně. A přece bych ho málem propásl. Červenka, ten neposedný všudybyl mi ho svým mlaskáním prozradila. Stojí v hraně lesa a jistí. Dobře ví proč. Není tu doma a starý šesterák se ho z nechtěného podnájmu snaží vystěhovat. Jistě už pocítil ostré výsady na svých slabinách, proto si dává pozor. Když sáhnu pro pušku, jako bych sáhl do ohně. Polilo mě horko, v puse vyschlo. Cíl mých nekonečných čekaných je tu! Založím pušku, do důlku za lopatkou ustálím kříž a tisknu. Ozvěna mi několikrát vrací štěknutí výstřelu. Ale co to? Srnec nadskočil, stojí, podívá se na jednu stranu, na druhou a po pár krocích ho polyká les. Sedím s vystřelenou puškou jak trouba a uvědomuju si, co jsem právě zmrvil. Nejraději bych si nafackoval. Je mi jasné, že jsem chybil. Na nástřel se mi nechce, dobře vím, co tam najdu. Ručník a mýdlo s sebou nemám. Cesta k hraně lesa je nekonečná. Jako bych střílel přes celý revír a ne přes celou louku. Ale na listech dubů je barva. Tep se zrychlil a spěchám, spěchám dál. Leží jen kousek od nástřelu, jen těch pár kroků stačil udělat. Nálet dubu ho sevřel do své náruče, les se s ním loučil po svém. Značení srnce mě velmi zmátlo, nedovedl jsem ho vyhodnotit a myslel na nejhorší. Kulička seděla tam, kam jsem ji posadil. Dlouho, dlouho jsem na něj chodil. I přes noc jsem zůstával, abych stihl kuropění. Však letní noci jsou tak krátké a tvrdou lavičku jsem rád vyměnil za pohodlnou postel. Jedna ze srnčích kapitol končí. Vytrvalost a trpělivost mi dopřála krásný lov a odměnou mi je trofej zajímavého srnce...