Půlnoční

Doma máme návštěvu, ale mě to bujaré veselí nic neříká. Přes chodbu "nenápadně" propašuju pušku, a hurá do lesa. Silné mrazy polevily, těžké, olovnaté mraky ale přinesly mokrý sníh. Už trošku slehl, lišky by mohli být v pohybu. Ještě nejsem ani pořádně uvelebený a ze svahu za sebou slyším skolit lišáka. Podle vysokého hlasu a intenzity skolení ho typuji na mladého, snad loňské lišče. S ním by neměla být těžká konverzace. A taky že ne. Na moje skolení dobře odpovídá, ale hlavně se přibližuje. Podél stěny lesa po pravé straně mě nemůže proklouznout, z tama ho také slyším. Po chvilce se objevuje černá tečka, která se hned mění v kontury čárujícího lišáka. Na brokový dostřel se stáčí na široko a já tisknu zadní spoušť. V té samé vteřince se ale zvrtl na ostro, takže nedostává plnou... Na nástřelu se otočil a odběhl do blízkých trnek. Rychle přebíjím, beru baterku a jdu se podívat na nástřel. Krůpěje barvy kreslí v mokrém sněhu rudé květy. Po nich lišáčka nacházím asi 15 metrů od nástřelu, doslova nacpaného v trnkách, už zhaslého. Podle staré tradice dávám sobě úlomek a pomalu končím noční čekanou. Kostelní hodiny před chvilkou odbily půlnoc...