Na strništi.

Po „pracovním“ týdnu se konečně dostávám do lesa, k nám, do domovského revíru. Cesta mě vede do staré zarostlé paseky, chci být svědkem srnčí říje. Ale pohled na strniště pod lesem moje plány mění. Kmotřičky rády vytahují na pokosené obilí, proto už zanedlouho sedím na žebříku u strniště. Jsou pokosené jenom pruhy pod lesem a jeden uprostřed pole. Celý večer tam střídá srnčí, páry se honí, říje začala. Z nedaleké borovice břinkotá kos, oznamuje nastupující večer. Na pravé straně posedu vidím pohyb, pohled dalekohledem prozrazuje lišče. Na pušku nestíhám ani sáhnout, hned zatahuje do obilí. Chvilku čekám, potom začínám myškovat. Klasy pšenice se vlní, lišče reaguje. V té samé chvíli ale střídá kolem posedu samotné srnče, liška se ho lekla a skáče hlouběji do obilí. Už ho neslyším, jen dalekohledem kontroluju okraj obilí, jestli se neobjeví. Až teď! Beru pušku, vyměřuju lišče a potahuju zadní spoušť. Ozvěna mi několikrát vrací zvuk výstřelu. Kmotřička zůstala v ohni...