V červnovém podvečeru...

V habrovém nárostu prosvitl červený plamínek. Srnčí. A s ním svitla i naděje, je to on! Srneček pomalu vytahuje na vojtěškové pole... Poprvé jsem ho potkal někdy koncem března, stál se srnou u potoka a okusoval smrkové pupeny. Změnili stávaniště asi o 1 kilometr, vycházeli na vzrůstající oves. Střídali pravidelně až do půlky května. Srna se oddělila, chodil sám. Tuto louku si však bránil starý srnec, paličkáře na každém kroku proháněl. Začal jsem na něj chodit, jeden večer nepřišel, ráno bude lepší. Nebylo, ani večer a ani další a další. Začal jsem počítat vycházky, kdybych ho alespoň viděl! Na desáté vycházce jsem ho mistrně chybil, no dnes jsem chybu napravil... V habrovém nárostu prosvitl červený plamínek. Srnčí. A s ním svitla i naděje, je to on! Srneček pomalu vytahuje na vojtěškové pole, bere pašu. Ještě jednou jsem si ho prohlédl dalekohledem a ubezpečil se, že je to on. Puška střídá dalekohled, pojistka tiše cvakla a červnový podvečer byl přerušen štěknutím výstřelu. Pro srnečka poslední, zůstal v ohni. Lovu zdar!