Starý pán

Srnce jsem v jeho rajónu pozoroval jen dvakrát, tedy spíše zahlídl. Navíc to bylo ještě daleko před říjí. Když přijeli hosté, dlouho jsem váhal, jestli vyrazit právě na něj. Lokalita je nepřehledná a celý měsíc jsem ho tam neviděl... Nakonec jsem se přeci jen rozhodl a pevně doufal. S hostem jsme usedli do meze pod malý doubek. Jak už to chodívá, kde jsou staří srnci, nejsou posedy :-) a po chvíli sezení jsme poprvé lehce pískli. V okolí se nic nedělo a tak jsme v pískání pokračovali v nepravidelných intervalech. Po pátém či šestém zapískání se mi zdálo, že jsem zaslech nejisté kroky ve strništi přímo za námi. Hosta jsem pevně chytil za rameno a očima naznačil, že něco slyším v bezprostřední blízkosti za námi. Pomalu jsme se oba otočili a doslova zkameněli. Starý pán stál 10m za námi a nasupeně nahlížel na vetřelce ve svém rajónu. Z jeho pohledu bylo jasné, že nevěří svému zraku. Viděl nás, ale nechtělo se mu věřit, že ty zelené hroudy nejsou pískající srna. Pohledem jsem potvrdil lovnost srnce. Host sáhl po kulovnici, srnec skočil do meze, ale nechtěl stále věřit této léčce a tak zůstal na vteřinu stát. Padla rána a srnec zůstal v ohni, necelých 10m od nás. Host, ač velmi zkušený lovec se rozechvěl a mě naskočila husí kůže. Oba jsem pak velmi dlouho vychutnávali ty krásné okamžiky.