můj první kamzík

Fotka je naskenovaná a přestože není nijak zvláštní, má pro mě jedinečnou hodnotu. Po celodenní namáhavém výstupu z ca. 1.900 m.n.m jsme se dostali až k vrcholům (ca. 2.600 m.n.m.) Když už bylo jasné, že o nás skupinka kamzíků ví a nemá tak smysl za nimi jít dál, usadili jsme se s průvodcem a kamarádem k malé svačině. Průvodce nám ukázal, místo kde odhaduje, že bude velký výskyt kamzičí zvěře. Při pohledu na tu dálku, ještě vyšší hřebeny a jedno obrovské suťové pole se mi podlomila kolena. Průvodci se do té dálky taky moc nechtělo, ale nakonec nás všechny přemohla touha neprohrát tento souboj s náročným terénem. Po velmi náročném výstupu jsme se dostali na skalní masív, pod nímž se skrývala náhorní loučka v malém sedle posetém spoustou skal. Před sebou jsme krom nádherné scenérie měli i 74ks kamzičí zvěře. Průvodce po chvilce určil lovnou nevodící kamzici. Teď už zbývalo jen překonat poslední desítky metrů k místu, které dávalo naději na úspěšnou ránu. Mezitím se ale kamzice přesunula do stínu skály a já byl nucen střílet na vzdálenost 110m téměř kolmo dolů. Padla rána a ještě než dozněla alpská ozvěna, viděl jsem, že kamzice zůstala v ohni. Následoval sestup k ulovenému kusu. Byli jsme všichni tak vyčerpáni, že jsme si u kusu nejdříve odpočinuli a pak vzdali veškeré pocty. Fotka byla bohužel pořízena ještě před těmito poctami. Časově je snímek několik málo let po revoluci a tak se omlouvám, za ty maskáče... Úlomek z brusinkového porostu jsem ošetřil a mám ho dodnes založen na podložce s trofejí kamzice. Svatý Huberte, Diano, děkuji! Lovu zdar!