Já a můj další největší poklad - jezevčík Žolík

Je to můj jezevčík číslo 2. Prvního, Brixiho jsem měl 14 let. Během svého života neměl žádné problémy. Až ke stáří začal špatně slyšet a poté ochrnul na zadní nožičky. Jediné co ho zajímalo bylo žrádlo, kterého se dožadoval. Pak se ale jeho zdravotní stav zhoršil a jeho vysvobozením byla už jen návštěva veterináře. Po pár měsících jsem byl ale rozhodnut, že si opět pořídím psa. Volba padla opět na dlouhostrstého jezevčíka. Netrvalo dlouho a měl jsem malou rezavou \"kuličku\" doma. Měl to být údajně klidný pes, ale opak je pravdou. Je to až moc velký živel, který se dá jen těžko zkrotit. Jako štěně byl hravý a s každým předmětem v mordě se válel na hřbetě. Na dvoře máme skalku. Vlastně měli jsme skalku, kterou si \"upravil\" k obrazu svému a z keříků udělal bonsaje. Jelikož byly ve skalce drobné oblázky, z důvodu jeho bezpečnosti jsme je odstranily. Až jednou začal dělat zvláštní pozice a občas zvracel. Protože to neustávalo, navštívili jsme veterináře. Nakonec rentgen ukázal, co bylo příčinou. Zřejmě si Žolík našel malý kaminek, se kterým si hrál a poté ho spolkl. Zarazil se mu ve střevě a jako na potvoru měl jednu ostřejší hranu, která mu začala rozřezávat stěnu střeva. Veterinář řekl, že jsme přišli za 5 minut 12 a okamžitě ho operovali. Řekl, že je to mladý pes a že by to měl bez následků přežít. Nakonec vše dobře dopadlo. Jeho největší úchylkou jsou dveře od kuchyně, na které neustále doráží. Je to prostě takový malý blázen, ale i tak jsem rád, že ho mám. Je stejný paličák jako já.