PhDr Oldřich Koudelka o "Zelených zápiskoch z poľovníckych chodníkov" - článok

Oldřich Koudelka se narodil 28. července 1955 v Moravské Třebové. Vystudoval vojenské gymnázium a později na vysoké škole teorii kultury, umění a estetiku. Stal se redaktorem nejprve armádního tisku, později pracoval v denících Expres, Deníky Bohemia, časopisech Nový venkov, Folklor či Moravský venkov. Spolupracuje i s našimi předními periodiky, včetně časopisu Myslivost a má za sebou také zahraniční zkušenosti. Myslivosti se Oldřich Koudelka věnuje od poloviny osmdesátých let. V minulosti krátce působil ve funkci předsedy MS Posázaví v Jílovém u Prahy, nyní je členem Mysliveckého sdružení v Jaroměřicích u Jevíčka, kde zastává funkci předsedy dozorčí rady. Je držitelem mysliveckého vyznamenání Za zásluhy o myslivost III.stupně. Patří k zakládajícím členům Klubu autorů, přičemž k jeho vzniku přispěl rozhodující měrou a po několik let stál v jeho čele jako předseda. V současné době je členem Rady Klubu. Souběžně s novinářskou a publicistickou prací se Oldřich Koudelka věnuje i literatuře, a to nejen myslivecké. Jeho autobiografie je poměrně bohatá. V roce 1990 mu vyšla kniha inspirovaná cestami s tehdejší Ústřední hudbou Československé lidové armády nazvaná Svět tleská Ústřední hudbě. Následovala poetická knížka literárních etud Slza a proč o láskách (1995). V roce 1999 vydal knihu literatury faktu Žil pod Kalvárií Jan. Poté následovaly tituly inspirované regionální historií Dějiny Jaroměřic na Malé Hané (2004), Vlčí máky pod Cimburkem (2005), Sokolové (2006), Když Třebůvka unášela čas (2006), Sklárna (2007), Chornice aneb staletí pod Štíhlou kráskou (2008) a Zelený strom vypravuje (2008). Mezi nejvýznamnější literární počiny Oldřicha Koudelky patří zajisté kniha Trénoval jsem Emila... (2007), kde autor otevřeně vyjádřil své pocity - umělecké, sportovní, lidské, filosofické i občanské - ze setkávání se s prvním a jediným trenérem čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka, čtyřiadevadesátiletým JUDr. Janem Haluzou. V podobném duchu se nese i kniha Všechny moje hlasy (2010) věnovaná prof. Josefu Hromasovi. Myslivcům jsou známy jeho humoristické kuchařky Kulinaření s Hubertem (1994) a S Hubertem na cestách (1997). V roce 2000 vyšla Oldřichu Koudelkovi povídková knížka Černí rytíři z Lavičné. Další myslivecký titul byl pokřtěn na kulturně společenském setkání autorů myslivecké literatury v Jaroměřicích u Jevíčka v květnu 2006 a jmenuje se Třpyt lesa. Jedná se o první ze tří připravovaných sborníků literárních etud s tematikou přírody a myslivosti. V současnosti je ve stádiu přípravy kniha Povídání u myslivecké plotny. Koncem roku 2008 spatřil světlo světa titul s názvem Knížka (ne)jen pro myslivce aneb Co mne jen tak při šoulání napadlo. Na samotný závěr bych s dovolením připojil výňatek z cyklu Žijí mezi námi..., jehož autorem je básník Rudolf Beran. ... „Byl ještě hodně malý chlapec, když do jeho povědomí vstoupil les a jeho četní obyvatelé. Pobyty v Úsobrně na Drahanské vysočině ho naučily vnímat vůni smrkového jehličí, opájet se parfémem borovicové pryskyřice i tlejících bukových haluzí, poznávat květiny i kůru stromů. Vzrušovala ho první, letmá setkání se zvěří, většinou jen kvorkajícími bažanty, v loži zalehlými zajíci, srnkami pasoucími se nad Témankami či všudepřítomnými veverkami. Také vydržel dlouhé minuty sledovat ladné kroužení dravců nad dýmajícími komíny Strachwitzovy sklárny nebo Sýkorkou. Učil se číst ve stopách a rozeznávat rozmanité hlasy, kterými je les po celý rok malebně prosycen. Oldův děda Jan Kolínský, otec jeho matky Aleny, byl sice sklář a nikdy nebyl nimrodem. Přesto to byl právě on, kdo ho vodil hluboko do lesů, na Duranu a Lavičkou, a odpovídal na přehršli jeho zvídavých otázek. Olda rád a trpělivě naslouchal, když si sklářský mistr vyprávěl s některým ze svých mysliveckých přátel. Třeba hajným Rudolfem Rudolfem, Františkem Kuchařem či Bohušem Dokoupilem, Švecem a Zinkem. Z jejich úst poprvé slyšel mysliveckou mluvu, příběhy černých rytířů, latinu z nejlatinovatějších, slyšel o srncích z Vrchory, mazaných lišácích z Podhájského mlýna a muflonech z Nectavského dolu. A když ho děda tu a tam vzal s sebou do úsobrnské hájenky, mohl si oči vykoukat při pohledu na trofeje rozvěšené po stěnách... ...V roce 1994 se rozhodl natrvalo vrátit do milovaného Úsobrna, kde žije, tvoří a plánuje, společně s manželkou Táňou. Mimochodem - jejich příběh by byl na román - bývalí spolužáci, kolegové z atletického oddílu, později blízcí přátelé, se sešli po třiceti letech, aby se v roce 2005 sezdali ve Velkých Opatovicích a vytvořili obdivuhodný tandem plný lásky a skvělého souznění. A přátelský k lesu....“