popis: ...či už bola posledným medveďom na Šumave alebo nie, tento pomník patrí "želnavskej medvedici".... POSLEDNÍ MEDVĚD NA ŠUMAVĚ....... Začátkem čtyřicátých let devatenáctého století zůstal následkem výpadů bavorských pytl�......či už bola posledným medveďom na Šumave alebo nie, tento pomník patrí "želnavskej medvedici".... POSLEDNÍ MEDVĚD NA ŠUMAVĚ....... Začátkem čtyřicátých let devatenáctého století zůstal následkem výpadů bavorských pytlák do pralesů Čech naživu v nich už jen jeden jediný medvěd. Udržení a rozmnožení tohoto tak vzácného druhu divoké zvěře nebylo více možné; byly obavy, že onen osamělý pralesní poustevník zajde nakonec vlastním stářím. Bylo proto rozhodnuto ho odstřelit a dát jako památku minulosti vycpat pro knížecí sbírku přírodnin na Hluboké. Úroda jeřabin v roce 1856 a později napadlý sníh měly za následek, že se medvěd ukládal k zimnímu spánku později než v jiných letech. V noci ze 7. na 8. listopad 1856 napadl nový sníh, načež bylo ihned celých 9 306 jiter rozlohy želnavského revíru za pomoci hajných a dřevorubců křížem krážem prochozeno, aby byly nalezeny medvědovy stopy. Podařilo se to však teprve navečer 10. listopadu a směr jeho chůze svědčil o tom, že medvěd vstoupil cestou od potoka Hučina do hlavní části blízko louky při Jelením potoce.V půli štvanice ohlásil Winzig smluveným signálem, že medvěd se zvedl z pelechu a míří k pozicím střelců. U zmíněné Kesselwiese však uhnulo zvíře vlevo a zůstalo stát při jejím okraji na volné pasece tak 30 kroků od jednoho ze střelců, kterému selhala zbraň; nato medvěd skočil nazpět ke střelci vedlejšímu. Ten vypálil silnou dávku na 15 kroků, po níž zvíře vydalo jen slabé zabručení; po druhé vypálil týž střelec z 5 kroků. Po druhém výstřelu nedal medvěd znát na sobě vůbec nic, ale spěšně sestupoval svahem; při podrobnějším ohledání stopy po zásahu zvíře za sebou zanechávalo něco málo světlé barvy. Byly 3 hodiny odpoledne a bylo vidět, že přijde další sněžení, takže po jedné čtvrthodině revírník Ziehfreund a adjunkt Winzig v klidu pokračovali až do tmy ve stopování medvěda, než je pak musili přerušit. Barva se brzy zcela ztratila, medvěd unikal přes pařezy a přes kamení, nahoru a dolů přes skalní výstupy směrem k lesu zvanému Jokuswald; ba vybíral si zejména ležící kmeny a samostatně ležící tyčkovinu, přes níž hopkal jako nějaká veverka, jen aby zmýlil pronásledovatele ve stopě.Počasí bylo strašlivé. Nikdo nepamatoval, že by při lovu vůbec kdy tak zle zuřila bouře, která spolu se sněhovou vánicí lámala stromy či je vytrhávala z kořenů. Nedočkavá žádost medvěda dostat však zaplašovala u střelců jakož i u honců jakoukoli další obavu, takže se přese všechno opravdu začalo. Hon trval dvě hodiny a postupoval velice pomalu, zčásti i proto, že za bouře, která zavála stopy, a také při nedostatečném počtu honců vůbec na tak rozlehlý úsek lesa nebylo žádoucí, aby se medvěd někam hnul, především však následkem nesnadné chůze jeho pronásledovatelů v pralese dosud téměř nedotčeném.Při tomto opatrném postupu narazil jeden z honců posléze na medvěda v pelechu a vytlačil ho z lože směrem ke střelcům. Nejprve stanulo zvíře proti jednomu z hajných, který je minul ze 40 kroků, pak se pohnulo proti frontě střelců, přičemž dva z nich před ní utekli ke čtvrtému v pořadí. Ten naopak vypálil na medvěda ze vzdálenosti 40 kroků, při prvním z výstřelů sice chybil, druhým ale zasáhl zvíře kulkou přímo do komory, načež to po asi 40 krocích od místa zásahu bylo pak nalezeno zhaslé. Byla to medvědice v nejkrásnějším zimním kožichu, vyvržená vážící 230 liber (115kg), velmi silný medvěd brtník. Za všeobecného jásotu všech zúčastněných byla nastoupena cesta zpátky, medvěd naložen na ruční sáně a odvezen do želnavské myslivny. Během honu napadalo přitom tolik sněhu, že cesta saním se musela prošlapávat. Ten nádherný exemplář medvěda brtníka se v současnosti nachází vycpaný v muzeu na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. O převozu medvěda na zámecký dvůr u Hluboké referuje vrchní lesmistr Freygang takto: Složené zvíře bylo dopraveno na Hlubokou a uloženo v zámku, čehož jsem se jako lesní adjunkt spoluúčastnil. Medvěda přibyl sem s doprovodem revírníka Ziehfreunda a na kančích štětinách přepraven na dvůr zámku s obvyklou slavnostní pompou, za doprovodu lovecké hudby a svitu pochodní a za přítomnosti knížete a mnoha lovců, kteří obstoupili místo s vyloženým zvířetem.Střelcem, který složil dne 14. listopadu 1856 na Šumavě posledního medvěda, byl Johann Jungwirth, syn knížecího "rustikálního" hajného Jungwirtha. Bydlil na samotě zvané Riedlhütte u Perneku poblíž Želnavy. Nastoupil později na místo rustikálního hajného po svém otci, služby už neschopném, zemřel pak v této funkci roku 1890. Až do svého skonu byl v celém okolí znám pod přezdívkou Bärenhansl ( "medvědí Honza"). Na místě, kde medvěd padl naposledy, stojí pamětní kámen s nápisem "Bärenstein", který však zarostl vzešlým mlázím a z kolem vedoucí lesní cesty, zvané "Medvědí stezka", už není více vidět… Zdroj Karel Heyrovský Waldheimat, 1926,Jan Mareš zobraziť celý popis